CENDURO

Přidal prezi dne 22-09-2011 08:06

#12

...se svolením Klasiky, překopíruji sem moc hezky napsané info o Baja z pohledu závodníka, který Lenka psala pro stránky www.lc8adv.cz:

Nultý den - středa
První, koho na parkovišti před hotelovým areálem v Izvoare ve středu odpoledne potkáváme, je Krtek až po lokty zanořený do motoru svého auta a jako vždy stoicky klidný Hugila. Jinak nikde nikdo. Ale než vyřídíme ubytování v pěkném dvoulůžkovém pokoji s vlastní sprchou a WC, zaplní se parkoviště dodávkami, vleky, motorkami a hlaholícími známými a kamarády, se kterými si s radostí podáváme ruce, ale kteří se už zítra na pokyn startéra změní v nelítostné soupeře. :)
Otvírá se registrace, takže jdu vyřídit formality, dostávám startovní číslo 34 pro sebe, 35 pro Hajného a ke každému číslu jeden energy drink Monster jako pozornost sponzora.
V depu je zhruba polovina startovního pole, druhá polovina přijíždí během čtvrtečního deštivého dopoledne.

První den - čtvrtek
S Hajným a Mařenou hned ráno vyrážíme vyzkoušet naši kondici a techniku na červený krátký okruh. Značení je dobré, nemáme žádný problém s orientací a trasu hodnotíme jako velmi pěknou. Ale rychlou. Sakra rychlou! :o V areálu je jak v úle, na trase jak na Dakaru, atmosféra nemá chybu.
Ve tři hodiny odpoledne při rozpravě získáváme od Awii informace o všem potřebném k organizaci a ubytování a od Hara důležité info k okruhu. Pojedeme třikrát červený okruh, což bude nějakých 45Km.
Blíží se čas startu, nervozita by se dala krájet. Startujeme po minutě, čas se nejdřív hrozně vleče a pak šíleně letí – už je to tu. Najíždím do prostoru startu, chcípám motorku na startovní čáře, připravuju si startpáku (odešlo mi dobíjení) jdu asi deset metrů ke startérovi, čip připevněný na stahovací pásce kolem zápěstí vkládám do nulovače a konečně od startéra slyším vysvobozující „Daj čip do štartovače a možeš isť“. Vkládám a idu. Díky bohu Grace chytá na první šlápnutí. Na výjezdu ze startu je pod penalizací přísný zákaz rychlé jízdy, takže opatrně – těsně za SuperEndurem, které najíždí do druhého okruhu - vyjíždím na silnici, po ní o něco méně opatrně ukrajuju asi dva kilometry asfaltu a už je tu pravá vracečka na kamenitou šotolinu. Čeká mně asi osm poměrně ostrých serpentin dolů z kopce, dvě krátké rovinky a za mostkem esíčko s nájezdem do kamenitého táhlého výjezdu, kde stojí Cipro s přetrženým řetězem. Superenduro jede o něco pomaleji, než bych chtěla jet já, ale v kamenitém výjezdu sevřeném stromy není moc šancí na bezpečné předjetí. Stromy ustupují, je vidět na sto metrů, na nic nečekám a superenduro jedoucí prostředkem předjíždím po kamenech v koleji. Topím co to dá, ale při každém otočení je eSEčko za mnou, takže pak už se neotáčím a hledím si svého. Dlouhé rovné vypalováky končí ostré štěrkové zatáčky, vyschlé skákací lavory po loužích střídá bahnitý úsek v lese. Jede se rychle. Když se zadkem až nad nosičem letím přes muldy a děkuju fabrice za geniální podvozek, mrknu na tachometr, kde svítí číslo 98. Ve třičtvrtině prvního kola mi motorka přestává jet. Dusí se, kucká, bublá, vlečeme se třicítkou. Superenduro najíždí vedle mě s otázkou v očích a já jen pohozením ramen hlásím, že netuším, co se děje. Odjíždí a ještě dvakrát se otáčí. Asi po kilometru tůrování si motorka konečně dá říct, ale ztrátu už máme velkou. Dojíždím do prostoru startu sloužícího nyní jako CP1 a ještě nečekaně dorážím eSEčko, které zrovna čipuje. Na silnici vyjíždíme těsně za sebou, ale pak jezdec dělá gesto hodné opravdového chlapa a rukou mi ukazuje, že mně pouští před sebe. Hlasitě mu děkuju. Zase serpentiny, mostek, esíčko, za ním šutry, z nichž jeden mi proráží přední kolo. Pěkné. Fakt se mi daří. Ale nezastavuju. Dokud gumu nesvlíknu, tak pojedu. Ať mám ráfek třeba do čtverečku. Natahuju se co nejvíce dozadu, abych předek odlehčila a docela se s tím dá jet. S kolem ano, s motorem ne. Motorka zase stávkuje. Chvíli nejede, pak mi bez varování vystřelí zpod zadku…. Na planině dojíždím už nevím kolikátého závodníka, ale dřív, než ho předjedu já, dává nás oba současně Hajnej. Vidím rudě, beru za plyn a až do CP1 se ho držím jak klíště, přestože do rukou dostávám rány od šutrů, které žádná duše netlumí. Bohužel ve třetím kole motorka zlobí více než dřív, takže Hajného ztrácím, ale soupeře stále ještě předjíždím a očima přitahuju cíl. Běžím k čipovači, ozývá se pípnutí a mám odbyto. Sjíždím do depa, všechno ze mě padá a já se culím jak magor. :) S Hajným probíráme první dojmy ze závodu a do debaty nám skáče Krtek - až nyní se dozvídám, že to SuperEnduro byl on. :) Kouše moje předjetí, ale ač malý vzrůstem, chová se jako chlap větší než spousta ostatních…
Jdu s čipem k počítači, kde dostanu lísteček s celkovým časem i s mezičasy. Jeden pro mě, jeden na výsledkovou tabuli. Od počítače se ozývá udivený výkřik – „Tys o tři vteřiny pojela Hara!!“ Pro jistotu to ještě dvakrát kontrolujeme, ale je to tak. *music* Tuhle etapu tedy v kategorii jednoválců vyhrávám, za mnou je Haro na speciálu KTM 660 Rallye Raid a pak Bezdooo s LC4 Enduro. Celkově jsem druhá, dvě minuty za Hajným.
Po večeři kempem letí zpráva, že se noční etapa ruší. Byla zařazena jen pro pobavení a proti nudě, nejela by se na čas. A protože zábavy si každý užil až až a o nudě mezi ulámanými páčkami a stupačkami nemůže být ani řeči, bylo rozhodnutí organizátorů myslím docela správné. Hlavně mně nahrává do karet, že můžu věnovat celý večer hledání závady dobíjení a kuckání. Kuckání se pokusili (bohužel neúspěšně) odstranit servisáci vypuštěním karburátoru a dobíjení vyřešil Krtek, který objevil úplně prošoupané drátky pod sedlem. Po zaizolování motorka začala svítit, otáčkoměr ukazovat a regulátor dobíjet.
Bohužel hned úvodní den se objevila první zranění a rozbité motorky, mimo jiné GS 650 zrušené na předek, jezdec zlomená klíční kost.
V deset večer Awia vyhlašuje výsledky první etapy, první tři z každé kategorie získávají drobnost jako upomínku a energy drink.

Druhý den - pátek
Za okny svítá, z kuchyně se line vůně snídaně a pod okny začínají vrčet motory. Švédské stoly nám plní sevřené žaludky stejně jako se v půl desáté plní prostor startu. Startujeme proti včerejšku do protisměru, takže malý okruh je pro nás zase takřka nový. Sjíždíme kamenitý výjezd a napojujeme se na modrou spojovačku, která nás dovádí na start žlutého okruhu. Odčipnout a vzít za to. Dlouhé vypalováky dovolují práskat to co srdce snese, pak přichází nekonečný kamenitý výjezd, o něco náročnější než ten z malého okruhu, pak zase vypalováky po náhorní planině, kde míjím lepícího Krtka a pak bloudíme. Na cca pěti kilometrech je strhané značení a bloudí se hodně a dlouho. Já mám obrovské štěstí - když volím směr vlevo (Haro na rozpravě říkal, že se máme držet pořád doleva), po pár metrech mně zastavuje Pardál a spol, že tato cesta končí v ničem. Otáčím tedy, jedu doprava a hledám fáborky. Nejsou. Po kilometru zastavuji u lesáků a stačí jen pohození hlavou, aby pochopili, na co se ptám. Okamžitě ukazují jako že jo, že už tudy někdo jel. Dobrý, snad nekecají. Naštěstí po pár kilometrech už zase na stromech vlají žlutočerné fáborky a dokončit první kolo není problém. Vyrážím do druhého, trasu už znám, motorka zlobí podstatně méně, jede se mi dobře. Po dlouhých prosluněných šotolinách vjíždím do lesa a dvakrát zamrkám, aby si oči uvykly příšeří. Černo přede mnou se mi zdá nějak podezřele tvarované – to není stín, to je džíp! Brzdím na krev, motorku směřuju doprava mezi džíp a sráz, džíp strhává řízení do břehu nalevo a s neuvěřitelným štěstím se bez újmy míjíme o milimetry (Cipro takové štěstí neměl a obtiskl se na chladič náklaďáku se dřevem, naštěstí bez zranění). Po tomhle extempore byla už brnkačka minout další dva džípy jedoucí za ním. Chvíli tohle setkání vydýchávám, ale za pár metrů už za to zase tahám, protože cítím, jak mi na záda dýchá modrobílý přelud dakarského speciálu. Jen doufám, že už žádné džípy nepotkám…. Dokončuji druhé kolo, čeká mně spojovačka (u mostku sedí závodník a ukazuje ať jedu– jak se později dozvídám, má zlomenou lýtkovou kost) a třikrát obkroužit malý okruh. První kolo jedu naprosto sama, nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Ve druhém kole už sem tam narážím na soupeře a ve třetím kole už je na trati zase plno. Ale nutno říct, že všichni, naprosto všichni hned jak uviděli nebo uslyšeli rychlejšího jezdce za sebou, uhýbali nebo zpomalili. Na jednom „výhledu“ před sebou zmerčím advíka a dávám si za cíl ho dorazit. Je to Landal a jede jak drak. Chvíli mi trvá, než ho dojedu a je sakra těžké ho předjet. Nedaří se. Jede hodně dobře, tam kde čekám, že zpomalí jako ostatní, projíždí nezměněnou rychlostí, tam kde zpomaluje, musím na brzdy taky. Přijíždíme společně k začátku kamenitého sjezdu a zbývá nám už jen doslova pár set metrů do cíle. Na nebi ani mráček, slunce praží, kaluže jsou prázdné, práší se až hrůza. A z jednoho oblaku prachu zvířeného drapákem přede mnou mi ve stopě vykukuje šutr. Chci ho minout, ale ozývá se rána. Dívám se dolů, jak mi na botu stříká olej. Kruci. Kruci kruci kruci. Tohle nevyšlo. Ne, kruci. Cíl je tak blízko. TAK BLÍZKO. Nevzdám. Modlím se ke všem bohům, které existují a k některým, které jsem právě vymyslela (jako třeba Bůh oleje, Bůh vačky, Bůh klikovky…), aby udrželi Grace v chodu ještě pár metrů. Konečně je tu cíl, můžu chcípnout moji raněnou krásku a jen co doběhu s čipem k čidlu, běžím se zpátky podívat, co se vlastně stalo. Není to pěkný pohled. Víko je na střepy, koukám na altík. Je mi do breku. Přijíždí Hajnej, čipuje, nadává na bloudění, ale když uvidí tu spoušť, docházejí mu slova. Tlačím do depa a v hlavě se mi honí spousta kdyby. Kdyby se tak neprášilo, kdybych se tak nelepila na advíka přede mnou, kdybych jela jeho stopu, kdybych ten šutr raději skočila, kdyby….. Ovšem co se stalo, odstát se nemůže. Je to v háji.
Spolu se sedmi dalšími pasažéry potupně sedám do vozíku za čtyřkolku a necháváme se vyvézt na Ignis, kam v rámci tréninku na zítřek a za účelem společného fota jedou všichni. Tluču se do hlavy, proč se mi takovéhle šílené pitominy vždycky jeví jako úžasný nápad. Čtyřkolka na nás metá šutry a bahnitou vodu, vozík s námi háže do všech stran. Přestávám se orientovat ve změti končetin, protože nohy mám odkrvené a ve zbytku těla mám křeče. Nahoře přemýšlíme, jak ten lidský motanec rozplést a jako nejrozumnější se zdá otevřít čelo a vyklopit nás na hromadu.:D Zpátky už jedu za Hajným. Jen máloco je horší než jízda na tandemu za Hajným v terénu. Jízda v přívěsném vozíku za čtyřkolkou je *stress*
V kempu přichází Ještěrka s nápadem víko zalátat hliníkem a zalepit tekutým kovem. Pomalu mi v žilách začíná proudit naděje. Z pár střípků slepuje podstatnou část víka, díry plátuje páskami hliníku, celé to zatírá tekutým kovem a neustále opakuje, že tohle prostě musí fungovat. Kdekdo mně zastavuje a ptá se, jak to vypadá a já jen krčím rameny a odpovídám „uvidíme“. A uvědomuju si, že tenhle chlap v klobouku s plastovou modro-oranžovou ještěrkou mi teď dává největší dar, jaký mi kdo může dát - naději. Ať už se lepení povede nebo nepovede.

Třetí den – sobota
Za ranního kuropění už běháme s Hajným kolem Grace, vystřihujeme těsnění pod víko, nalíváme olej a testujeme. Blbý, prosakuje. Zkoušíme přidat ještě jedno těsnění, ale stále to sákne. No…. Dnes se jedou jen dva žluté okruhy v protisměru a jeden červený. Když na každém CP preventivně doleju olej, může se to podařit. Takže startuju.
Po snídani na rozpravě Awia vyhlašuje výsledky z druhé etapy, které jsou trochu jiné než na lístečkách na tabuli. Protože kvůli chybějícím páskám v prvním žlutém okruhu spousta lidí nabloudilo i padesát kilometrů, celé tohle kolo bylo anulováno, časy vymazány a počítalo se jen druhé žluté kolo a tři červená. Na mém umístění to nic nemění. Přes všechny trampoty mě můj šedý miláček dovezl pro druhé etapové vítězství, což mi připadá naprosto šílené, když si uvědomím, jak jsem dojížděla do cíle. Celkově jsem stále na druhém místě, i když mi Hajný už dává slušný klepec.
Dnes se startuje podle umístění, takže prcháme z rozpravy, abychom stihli Grace připravit, protože startujeme jako první. V prostoru startu se scházíme s Mařenou, který je celkově třetí, Harem na čtvrtém místě a Krtkem na pátém, máme několik minut čas, vtipkujeme, přejeme si štěstí a myslím, že všichni si tuhle hezkou chvíli budeme dlouho pamatovat.
Ale nic netrvá věčně, takže Hajnýho startér odvádí k čipovacímu zařízení a už jen koukáme, jak nám mizí za zatáčkou. Přichází řada na mně. Vyjíždím, Grace na silnici zase nejede, ale víko zatím drží. Dojíždím na start žlutého okruhu, odhazuju batoh s olejem a prosím, aby až mně uvidí, mi ten olej už nachystali. Najíždím do dlouhatánského výjezdu po kamenech a jedu palici. Motorka skáče po šutrech jak kamzík, díry a potůčky přelítáváme, mám ze své jízdy dobrý pocit. Hrozně mně baví fakt, že za mnou jedou střelci jako Haro a Krtek a že ze sebe musím vymáčknout maximum, aby mně nepředjeli. Tohle pomyšlení mně žene kupředu rychlostí uragánu. Každou chvíli mrknu na víko a zatím dobrý. To „zatím“ trvá už jen pár okamžiků. Po jednom mrknutí je všechno jinak. Víčko se rozletělo na kusy, altík visící na zbytku káblu mi volně mlátí do boty a olej je naprosto všude. Okamžitě vypínám klíček. Chvíli jen sedím na motorce a koukám do zatáčky přede mnou. Na trasu, kam už se nedostanu. Končí boj o vítězství, končí boj kdo z koho, jestli Haro, nebo já. Je konec. Finito. Čekám na Hara. Když přijíždí, úklonou a gestem ruky mu ukazuju: „Jeď. Máš to volný“. Nepatrně zvolní a smutně pokývá hlavou. Nemá radost. Těšil se na souboj stejně jako já. Stavím motorku mimo cestu a přemýšlím, co s ní. Doteď vedla trasa stále jen do kopce, takže dostat jí dolů na CP by nebyl problém. Ale nechci se motat mezi závodníkama v protisměru, takže jdu pomalu pěšky dolů. Je mi smutno, jsem zklamaná, naštvaná, mrzí mně rozbitá motorka, ztracený závod. Ale nejvíc lituju tohoto dne. Toho, že už nemůžu bojovat. Míjí mně další a další závodníci, někdo jen přibrzdí, někdo úplně zastaví, ale všichni se ptají na jedinou otázku: „Nejede?“. Na moje zasmušilé zakroucení hlavou se ozývají různé odpovědi – do háje, do pi…, kur…, dopr….,. Ale účast je cítit z každé z nich. Dave mi dokonce okamžitě nabízí svoji Afriku. Musím říct, že tohle mně hodně dojalo. Asi kilák před CP mi přijíždí naproti čtyřkolka záchranářů, vyváží mně zpět k motorce s tím, že pojedou přede mnou a budou mi dělat cestu. Naposledy tedy sedám na Grace a samotíží se spouštíme dolů pod kopec. Po cestě zjišťuju – aby toho nebylo málo – i uvolněnou podsedlovku a to tak, že hodně. Na CP je ze mě celá Ještěrčí rodina smutná, ale okamžitě mně rozbitá motorka přestává zajímat, když si všímám zakrváceného Hara sedícího na zemi. Panebože co tady dělá? Vždyť to měl už v kapse! Stačilo JENOM DOJET! Přála jsem mu to vítězství. Obrovsky jsem mu to přála. Bohužel sklouzl se po kamenech a ani krunýř mu nedokázal ochránit pravé předloktí, ze kterého má vytržené kusy masa. Najednou je na mně těch emocí už příliš. Klečím u Hara a roním krokodýlí slzy. Brečím jak malá holka a musím se jít odklidit mimo nechápavé oči kolemstojících. Holky přestávají utěšovat Hara a utěšujou mě. Jakž takž se mi po nějaké době daří dostat slzy pod kontrolu a jdeme se s Harem podívat na motorku, která vypadá o mnoho lépe než její pán. Popraskané plasty, hnutá řídítka, utržená stupačka. Nic zásadního. Nakládáme do dodávky obě motorky a cestou ještě nabíráme kluka s LC8, který je po pádu v silném šoku. Dodávka ještě přiváží zbořeného BIGa, z předního ráfku má vytrhané dráty a zásek v něm takový, že se na to všichni chodí dívat. Jezdec má jen naraženou ruku, naštěstí. Závodníci mají chvíli pauzu a pak je čeká posledních sedm kilometrů – výjezd na Ignis. Čas se počítá do celkového hodnocení a i jako samostatný závod.
Mojí hlavní snahou je sehnat někoho, kdo by byl ochoten mne vyvézt nahoru. Tohoto úkolu se ujímá Tomáš na GS 800 a se suverénní jistotou mne vyváží do divácky nejatraktivnějšího místa. Škoda, že ze závodu odstoupil, i se mnou jede po štěrku a šutrech v prudkých zatáčkách naprosto jistě.
A už jsou tady. Hajnej, Mařena, Krtek, a další a další. Na tomto úseku už k žádným škodám nedochází, ale ani se nenudíme, když nás baví například Mařena svým cirkusovým výkonem nebo Dodo rozháněním fotografů. :) Dole v depu si konečně mohou všichni oddychnout – máme to za sebou.
Než se vyhlásí výsledky, mají už všichni naloženo a sbaleno.
V kategorii jednoválců vyhrává Bezdooo s LC4 Enduro, druhý je Landal s LC4 Adventure a třetí je Samifumi na BMW X-challenge.
V kategorii dvouválců do 800ccm vyhrává Hajnej na Africe, druhý je Mařena rovněž na Africe a třetí je Hynek na upraveném Transalpu.
V kategorii dvouválců nad 800ccm vyhrává Krtek se SuperEndurem, druhý je Radovan s LC8 a třetí V.Frydrych na GS1150.
V kategorii SuperHroch vyhrává Frydrych, druhý je Awia a třetí Sadílek, všichni na GS 1150.
Výjezd na Ignis (7km) vyhrává Hajnej s časem 6:57, za ním je Hugila (7:04) a třetí Krtek (7:11).

Byl to krásný závod. Krásný, ale kvůli možnosti jet opravdu hodně rychle rozhodně ne jednoduchý. Myslím, že Radovan to vystihl nejlépe: „Je to profesionální trasa, po které jedou amatérští jezdci snažící se o profesionální časy“. Lépe to shrnout ani nejde.
Díky všem organizátorům, že se do toho pustili.

P. S. Haro – příští rok!!

Upravil prezi dne 22-09-2011 11:35