Jaro. Konečně přišlo jaro.
(napsal: Robert_ZL)
A když už ho tady máme, je potřeba ho pořádně přivítat. Jaro se dá přivítat různě, můžete někoho políbit pod rozkvetlým stromem, můžete koupit manželce nové auto, můžete si udělat pěkný večer s lahví vína nebo můžete…
Nebo můžete vzít motorku a strávit víkend v lesích s podobně postiženými lidmi. A že jich není zrovna málo! O tom jsme se mohli přesvědčit na akci s názvem „Cenduro – Vítanie jari 2011“, kterou připravil mezinárodní tým organizátorů, členů diskuzního fóra Cenduro, fóra zaměřeného na majitele cestovních endur všemožných značek.
„Pojedem?“ ptám se Magdy, když se na fóru objevila první zmínka o této akci.
„No jasně, to si nemůžem nechat ujít,“ rozzářila se Magda.
„Jenom bych chtěla….“
„Copak?“
„Jenom bych ti chtěla říct, abys tak 3 týdny před tím nepracoval rukama a pokud možno ani nevycházel z domu.“
No, nedivím se jí, minulou akci jsme museli absolvovat autem, protože jsem si způsobil „lehký“ pracovní úraz a se sešitým zápěstím se moc řídit nedá…
A tak jsem ji poslechl a celý měsíc dopředu poslušně jenom ležel na zádech a nechal se obskakovat. I díky tomu mohl přijít ten den, kdy jsem nabalil úplně nové hliníkové kufry, posadil Magdu za sebe a mohli jsme vyrazit směr Detva. Tam totiž bylo místo, kde jsme se měli všichni potkat, najíst, napojit a vůbec se všemožně připravit. Na co?
Na sobotní poznávací vyjížďku.
Cesta byla pěkná, na Slovensku je hezky, všude kolem vás při jízdě ubíhají kopečky, louky, lesy…. A za jízdy cítíte ty vůně čerstvě pooraných polí, slyšíte šumění větru…
„Máš s sebou inbusáky?“ ozvalo se do toho hukotu v helmě.
„Cože? Na co?“
Slyším hučení větru a tak nějak v pozadí se ozývá Magda: „….se něco uvolnilo…..“
„Cože? Co se uvolnilo?“
„…..uvolnily kufry…...“
Začínám brzdit. Ježíši, vždyť nám je včera montovali, co se kde uvolnilo?
Jak spomalím, slyším Magdu zřetelněji, jak opakuje: „bylo by dobré mít inbusáky, kdyby se nám náhodou něco uvolnilo na kufrech.“
Heh, ta umí člověka vylekat!
Zbytek cesty už probíhal v klidu, sice jsme moc nevěděli, kde jsme, ale zachránila nás v Hriňové parta slovenských motorkářů, kteří věděli, kudy jet a nechali nás jet s nimi. Po té, co se sami ztratili, otočili se a nechali nás potmě v lese na neznámé cestě, nabyl jsem dojmu, že dobrodružství právě začalo a začal jsem se pořádně bavit.
Naštěstí, když máte dost benzínu v nádrži, dobrou náladu a parťáky, co se hned tak něčeho neleknou, není problém se dostat kamkoliv, takže se nám nakonec podařilo ve zdraví dojet na chatu Biele Vody, kde už byla spousta motorek, lidí, jídla a hlavně postel a to dokonce s povlečením. To je luxus!
Druhý den jsme vstali lehce rozlámaní, přece jenom nejsme po zimě zvyklí sedět tak dlouho na motorce. Po snídani jsme se konečně mohli jít podívat, na čem sem ti lidi přijeli.
Vcelku jsem ani nebyl překvapený, složení strojů bylo v podstatě stejné jako na loňské akci – převažovaly motorky BMW a V-Strom, následovány v těsném závěsu Transalpy a Afrikami. Nejde zapomenout ani na Kawasaki a KTM, byť už nebyly v tak hojném počtu. A těch lidí…. Všude kolem samý motorkář, už jsem se pomalu začínal bát, že jsme si spletli cestu a ocitli jsme se na nějakém motorkářském sraze, když se objevili organizátoři a začalo BoRo (starší si vzpomenou).
Byli jsme poučeni, že pojedeme do okolních lesů a že se máme chovat slušně, což souvisí s tím, že jedeme na vlastní nebezpečí. Bylo nám vysvětleno, jak se používá itinerář, který dostal každý účastník dopředu mailem.
A taky že budeme na trase plnit úkoly. A že se máme vyhýbat medvědům. A že nebude kde natankovat (teda to nám neříkali, ale nakonec to tak dopadlo).
V čem tedy sobotní výlet po krásách slovenských lesů spočíval? Vytvořili jsme týmy po 2-3 motorkách, každá posádka dostala itinerář se zakreslenými důležitými body, zapsal se stav kilometrů a jednotlivé týmy vyjížděly v několikaminutových intervalech do lesů. Cílem bylo projet naplánovanou trasu a po cestě splnit nějaké ty jednoduché úkoly – například zjistit, jakým materiálem je obložená kaplička. A nejen tak ledajaká kaplička, ale kaplička umístěná na tak velkém kopci, že se tam musela jít podívat Magda, protože řidič se přece musí soustředit na jízdu a ne být zadýchaný z horského výstupu a funět do zamlžené přilby, to dá rozum.
Udělali jsme tedy silnou dvojku s Radkem a Veronikou, nahlásili počáteční stav kilometrů a vyrazili.
Už při několika kilometrovém sjezdu od chaty, zatímco jsem se snažil nevjet na štěrk a nepraštit sebou hned na začátku, jsem začal přemýšlet nad tím, jestli nám bude stačit benzín a počítat včera ujeté kilometry od benzinky, pardon, od čerpací stanice. No asi to nevyjde, ale co, přece někde po trase, která měří skoro 250km musí být nějaká možnost natankovat ne? Přece jsme v civilizaci…
Později jsem poznal, jak moc jsem se mýlil……
Jedeme. Krajina hezká, cesta zatím ujde, i když už jsem objevil pár nepěkných děr v asfaltu. Musím říct, že jsem nečekal, že některé budou tak hluboké a tak jsem měl možnost vyzkoušet, co všechno motorka, já, Magda a kufry vydrží. Teda myslel jsem si, že toto už je ta možnost. To jsem ještě netušil, co přijde později. Ale co, hlavně že máme v nářadí ty inbusáky…
Lesy, louky, stromy, tráva, shrbené feudální postavičky, pracující na zahradě nebo na poli, psi, krávy, ovce, kozy, kříže, kostely, zbořené neobydlené domy, zbořené obydlené domy, děti vybíhající ze stavení a mávající na motorky, staří lidé nechápavě zírajíc, kde se vzalo tolik šílenců v té jejich bohem zapomenuté zemi….. to byl obrázek, který se v různých obměnách opakoval celou sobotu.
Občas jsme projížděli místy, kde se zastavil čas, kde ani už nebydleli lidé, jakoby stavení zůstala jak byla, když umřel poslední majitel, občas byly domy opravené a krajina udržovaná. Občas byla cesta přes louku docela pěkná, občas byla pro mě, nováčka na Ukrajině (teda aspoň tak jsem si místy připadal) trochu nesjízdná. Ale pořád, a to bylo důležité, byla kolem krásná příroda, voňavá příroda, sluníčko svítilo a motorka si spokojeně předla…
A tak jsme jeli a jeli, drkotali v příkopech krokem, letěli stovkou po hlavní cestě, na poslední chvíli zatáčeli na polňačku, zuřivě brzdili, když se v zatáčce objevil traktor, mávali na děti, několikrát se lehce pohádali, když navigátorka nebo řidič ztráceli pozornost…
No prostě a jedním slovem – paráda.
Do cíle jsme přijeli někdy po páté večer, s už dlouho svítícím „hladovým okem“. Bez benzínu, s uvolněným zadním kufrem z těch hrbů a děr, s bolestí v zádech a křečí v noze, po dvou rozvodech a třech úspěšných usmířeních, unavení ale veselí a spokojení jsme odevzdali vyplněný úkolníček a já si mohl konečně dát pivo. A procházet se mezi těmi zaprášenými motorkami a klábosit s ostatními, podobně postiženými lidmi o všem možném.
No uznejte, existuje lepší způsob, jak přivítat jaro, když má člověk duši cestovatele, pojízdnou motorku a přítelkyni, která to vidí stejně?
Po večerním vyhodnocení soutěže, která vlastně ani soutěží nebyla, jsme už jen tak „korzovali“ mezi známými i neznámými lidmi a povídali si o všem možném. Hodní organizátoři pro nás připravili nejen pěknou projížďku, několik večeří a pečené prasátko, ale také promítání fotografií a filmů z cest a hlavně příjemné prostředí, ve kterém si každý našel tu svoji zábavu na večerní uvolnění.
V neděli se mi vstávalo trochu víc těžko, než předchozí dny. Částečně to bylo způsobeno únavou z poskakování na rozbitých cestách, částečně mým „uvolněním“ předchozí večer a tak jsme odjížděli téměř poslední. Většinu cesty z Bielej Vody do obce Hriňová (asi 12km) jsem jel bez zařazené rychlosti na volnoběh a pořád jsem čekal, kdy motor chcípne úplně – naštěstí cesta vedla z kopce a tak jsme se na benzinku, pardon, na čerp… no však víte kam, dostali. Natankoval jsem 21 a čtvrt litru ( ze 22 litrů). No vida, ještě bych 20km ujel….
Tak, nádrž plná, Magda veselá, já taky, nic nám nebrání a můžem domů.
Cestou se sice kolem nás honily mraky a občas spadlo pár kapek, to ale nám, cestovním endurákům přece nemůže vadit. Teda mě trochu jo, protože na mokré cestě to klouže, je mi zima, mlží se mi hledí, musím si ho otvírat, pak mi fučí do obličeje, neslyším Magdu a vůbec je to na… no ale to přece nepřiznám!
„Co to do prd…, sakra!“
„Promiň miláčku, já jsem zachytla protektorem za ucho na kufru,“ omlouvá se Magda, zatímco oba držíme motorku těsně nad zemí a s vypětím všech sil ji rovnáme do původní polohy. Tolik děr jsme projeli a pak na benzince, pardon, čerpací st…, před zraky jakýchsi lidí, Magdička sesedne tak, že mě i s motorkou strhne na zem. To je drama! Nemáme to my, řidiči, lehké…
Nakonec jsme přece jenom domů dojeli, ani jsme nijak zvlášť nezmokli, takže nám nic nepokazilo dojem z nádherného víkendu. Díky všem, kteří se zúčastnili a hlavně díky všem těm, kteří pro nás tuto akci zorganizovali. Už se těším, co přijde příště.
P.S.
Věděli jste, že pivo Zlatý Bažant se dělá ve dvou verzích, alko a nealko a tyto verze se liší jenom barvou staniolu kolem hrdla? Já teda ne a tak došlo k menšímu faux pas, když jsem si pochutnával na dobrém pivečku, básnil o tom, jak mám radši dvanáctku než tu vodnatou desítku a obracel do sebe lahvové s krásným stříbrným staniolem.
Ano, nealko pivo má stříbrný staniol. Stydím se. Jdu klečet do kouta......
Robert_ZL (www.karatezlin.cz/bmw)
(fotografie a videa z akce najdete v tomto diskuzním vláknu)
Takže další - tedy druhý - cenduro sraz
(napsala: Magda)
Tentokrát to vypadá na silnější kávu. Především už to nebude jen projetí se "kolem komína"....Detva je o trošku dál než Beskydy, do kterých to máme ze Zlína na jeden větší hod kamenem.
Jakmile se na stránkách Cendura objevily detailní informace a možnost přihlášení, Robert moc neváhal, trochu jsme to zkonzultovali a bylo jasné, že pojedeme. V zápětí byl vyhlášen "zákaz práce všeho druhu" – zejména recyklace skla, používání ostrých nástrojů a podobné záležitosti, které Robíkovi jinak jdou moc dobře, ale s blížícím se srazem cestovních endur...prostě nic nebudeme riskovat, podruhé už autem NEJEDU :o)!!
Robert i jeho batůžek jsou přihlášení, natěšení....
Zhruba v této době proběhla objednávka na kompletní sadu hliníkových kufrů ve Velké Bystřici – a termín dodávky byl stanoven na pohodový termín...někdy koncem března......
Jojo, Bystřa prostě nezklamal – nechal nás pěkně v napětí a přesně 24 hodin před plánovaným odjezdem do Detvy (tedy 29.dubna odpoledne) nám začal montovat kufry :o).....a namontoval. Tentokrát vyšlo i počasí – pozdní večerní návrat do Zlína se obešel bez deště.
Páteční odjezd jsme původně plánovali kolem 13 až 14 hodiny, chtěli jsme si cestu pěkně užít, pokochat se krajinkou, výhledy a tak podobně. Nakonec se to semlelo kapánek jinak, na poslední chvíli nás ve Zlíně zastavila vydatná jarní bouřka, ale zas tolik to nevadilo. Chvíli jsme počkali a setkali se s Honzou + Dominikou a Radkem + Veronikou v Dolním Němčí. Zvolili jsme nejkratší možnou trasu, bylo už přeci jen trochu pozdě. Cestou se přidali další účastníci, dva kluci z Čech a taky skupinka přátel zo Slovenska..... a ti nás taky vedli až do Hriňové, kde se jim, už za tmy, podařilo minout odbočku na Biele Vody a taky ztratit většinu naší skupiny.... No ale nakonec vše dobře dopadlo, dorazili jsme až k hotelu bez potíží a tma trošku zmírnila kamínky, které pokrývaly celou příjezdovou cestu a dělaly ji docela "dobrodružnou".
Čekalo nás přivítání Břeti a spol., příjemné ubytování, PIVO a večeře.....a taky spousta v pohodě se bavících účastníků.......
Ráno nás vytáhlo z postele sluníčko (a zvonící mobil, tak teda jo), vydatně jsme posnídali, hodili se do moto-gala, "do klidu a šli vyčkat příchodu organizátorů". Vyslechli jsme instrukce k itineráři, dohodli team (ten náš byl spolu s Radkem a Veronikou), pojmenovali ho a pak už jsme se pomalu řadili na start.
Co říct k trase „závodu, který se nejel na čas“?
Především nevím, jak to organizátoři dělají, ale počasí jim opět vyšlo naprosto dokonale.
Klobouk dolů, takové konexe hned tak někdo nemá...
A trasa....opět skvěle vybraná, s citem, střídaly se úseky asfaltu s tou „šotolinkou..trochu jenom“, krajina nádherná, kroutící se silnice a silničky, kopce a kopečky, lesy a louky, pláně, krávy, koně, domorodci, opuštěná i obydlená stavení, řeky a potoky, modré nebe, mraky....a na vinoucích se silničkách byly všude vidět motorky...tiše si brumlaly, blýskaly se ve sluníčku......
Trasa nebyla obtížná, ve dvou, kdy jeden drží řidítka a je pánem stroje a druhý jen tak lehce udává směr, to bylo na pohodu.... No pár míst, kdy jsme si tak úplně jistí nebyli, se našlo, ale kufr jsme nehodili žádný :o).
Takže náš team to zvládl dobře, moc jsme si to užili....v cíli ještě zbývalo trochu zapojit básnické střevo a bylo to. Uložit GSíčko ke spánku, do sprchy a na pivko...někteří.....Radek s Veronikou kvůli domácím povinnostem museli ještě večer odjet domů (mají můj obdiv, že to po těch 230km poloterénní trasy zvládli ještě dalších skoro 300km domů – ale přijeli prý zmoklí a po půlnoci) a někteří prostě na chvíli odpadli do peřin – tak například já :o). Robík rozehnal únavu Zlatým bažantem a zaujatou rozpravou o tom, co obout na GSíčko na plánovaný poznávací zájezd na Ukrajinu a Rumunsko a taky o tom, jak překonávat terénní divočinu s baťohem na zadním sedadle......
Večer se odehrával v podobném duchu jako ten předešlý – nikdo nedivočil a nevyváděl, všichni klábosili, sdělovali si dojmy, bavili se, jedli, pili, vyhodnocovali a odměňovali vítěze a nakonec se vesměs přejedli úžasným pečený prasátkem a vším tím kolem.
Na noc se konečně zatáhlo a trochu sprchlo – no i ti meteorologové musejí mít někdy pravdu, ne? a ráno nás opět probudilo sluníčko. Posnídali jsme, pobalili věci do už trochu zaprášených a malinko oťuklých kufrů, rozloučili se s Břeťou a vyrazili k domovu. Zpáteční cestu jsme absolvovali osaměle (i když na silnici se semtam nějaké to cestovní enduro objevilo) a zvolili jsme dobrou trasu – přes Bojnici, Ilavu a Brumov.... Byli jsme asi jedni z mála, co cestou nevytahovali protidešťové oblečení.
Celý víkend na Detvě byl moc příjemný, poučný a bez sebemenších zádrhelů.
Poznali jsme nové lidi, viděli nové neznámé končiny a skvěle se projeli na motorce. A to je přece cílem tohohle cestování a důvodem, proč si lidi cestovní endura pořizují. A pro nás s Robertem to byla taky moc dobrá příprava na naše další cesty, které plánujeme....teď už víme, že projet pár desítek kilometrů po rozhrkaných silničkách ve dvou není rekreace, ale docela dřina....a taky už víme, jak projíždět ve dvou díry malé i díry velké....a že mikrofon mezi řidičem a spolujezdcem není frajeřinka, ale někdy nutnost.....
No prostě to stálo za to.
Díky všem, kdo se na přípravě a organizaci podíleli. Ono sto lidí už je docela dost...a zvládli jste to na jedničku.
Takže doufám, že někdy příště zase na cestách....
Magda
(fotografie a videa z akce najdete v tomto diskuzním vláknu)
Kadiaľ to všetci jazdia, keď sú suchí?
(napsal: Vlčo)
Pre mňa sa Cenduro - vítanie jari začalo o dva týždne skôr. Už dávnejšie som sa s Albertom dohodol že sa „obetujem“ a ako ten čo, nepozná cestičky v okolí Hriňovej a Detvy otestujem Petrov itík.
Dohodli sme termín a vo štvrtok poobede som naplánoval odjazd na Detvu. Predpovede počasia neboli bohviečo, ale veril som, že počasie nám bude priať. Vo štvrtok poobede padá definitívne rozhodnutie - idem. Vlčka neveriacky krúti hlavou, ale vybozkáva ma ona, deti a pes a o 16:00 hod. vyrážam smer Detva. Mraky sú hrozné a dažďu trčia nohy. Pre istotu navliekam aspoň gate od nepremokov, každý kto si niekedy obliekal nepremoky, vie o čom je reč. Za značkou koniec Považskej Bystrice začína pršať. Nerobím paniku, hádam to prejde. No pod výjazdom do Fačkovského sedla to psychicky nevydržím a obliekam komplet nepremok. Plechovkári na mňa hľadia, tí čo schádzajú z kopca hľadia ešte viac. Pod vrchom som pochopil - sneží. Našťastie nemrzne a kopec prechádzam v pohode. Za Budišom prestalo pršať. Na obvyklom mieste, v Tur.Tepliciach si dávam pauzu a vyzliekam nepremok. Utekám na vecko. Tam „ho“ na druhý pokus nájdem (zima je sviňa) a uľavím svojmu telu. Poplatok za WC je 20 centov, chcem zaplatiť, ale pumpárka s ľútostivým pohľadom len povie, nechajte tak. Cesta potom ubieha celkom rýchlo a v Očovej už uverím že nezmoknem. U Alberta si dám držkovú a čaj. Posedíme, rozoberieme itík a už sa tešíme na piatok.
Albertova Janka nám pripravila skutočne bohaté raňajky, ani sa nám nechce vstať od stola. Vytiahneme motorky z garáže a ideme na Biele vody. S počasím to vyzerá celkom dobre, trasa má byť zaujímavá a ideme po dlhom čase sólo.....teším sa. Vynulujeme tachometre, itík vložím do tankvaku a vyrážame. Cesta sa začína pekne, hneď za odbočkou na Snohy. Sledujeme zhodu metrov a kilometrov podľa itíka, kontrolujeme úlohy a snažím sa ich plniť. Chceme zistiť aj reálny čas, za aký sa dá prejsť trasa. Krásna krajina, síce nie je veľa času sa kochať alebo niekde dlhšie stáť, no aj tak vidím kus peknej prírody Slovenska. Veľa jazdíme v stupačkách, prejdeme super vypaľováky cez horu. Cesty sú plné jám, no nevadí, aj to patrí k turistike na motorke (diaľlnice nemám rád). Itík zatiaľ pasuje, smery a odbočky triafam bez problému. O chvíľu zastavujeme, akosi sa mi nezdá smer, ktorým idem. Po kontrole ale zisťujem, že sme správne. Zosadáme z motoriek, pozerám na Alberta. Kruhy pod očami, tvár taká divná. Hovorím si, asi následok krátkeho spánku. Našťastie to nie je z únavy, ale od prachu, ktorý odo mňa schytáva, keďže je mi stále v pätách. Po prvej časti, pri guláši, kontrolujeme kilometre a naše poznámky z cesty. Žiadnu zásadnú chybu nezisťujeme.
Druhá, poobedňajšia časť ma nesklamala. Je trošku rýchlejšia, ale rovnako zaujímavá . Cesta nám krásne ubieha a o 16.00 hod sme v cieli. Je pomerne chladno, ale nás hreje pocit dobre vykonanej práce a “tušák“, že tento pocit budú mať aj tí, ktorí absolvujú túto cestu. Znova kontrola kilometrov a poznámok. Potom ešte čaj , do topánok vložím vyhrievacie podušky a vydávam sa na cestu domov.
Všetko ide v pohode, dažďa nikde, nepremoky v kufre, no radosť žiť. V Kľačne ale prišla kríza. Smutná zamračená krajina a zima. A zima začala byť aj mne a poriadna. Prejdem cez kopec. Prší. Strašne nadávam a verím, že nebudem musieť na seba navliekať ten „atombordel“. Keď v Rajci neprší , som šťastný ako blcha, ale zima mi je stále. Za chvíľu už stojím pred garážou šťastný, že som doma. Vyzlečiem háby , z topánok vytiahnem vyhrievacie vložky a vložím si ich do rozkroku , vypijem dva rumy, aby som rýchlejšie rozmrzol. Píšem ešte správu Albertovi a Prezimu. Chválim trasu, ale itík by mohol ukrývať viac tajomstiev. Príjemne unavený, líham do postele a z týchto dvoch dní mám veľmi dobrý pocit. Už teraz som presvedčený, že Cenduro na Slovensku bude mať úspech.
Našťastie dni rýchlo utekajú a Cenduro sa blíži. Sledujem stránky Cendura a V-strom a sledujem, kto definitívne príde a kto nepríde. No a samozrejme pozerám predpoveď , tá mimochodom nie je bohviečo. Kontrolujem olej v stromíku , vyčistím a namažem reťaz a odstránim tohtoročné muchy a mušky. Vo štvrtok Vlča velí – kufre do spálne, idem baliť. Nachystám si všetko, čo považujem za nutné. No Vlča rieši všetky možné situácie, ktoré môžu nastať a doplní, čo uzná za vhodné. Balí ešte deti a psa, v piatok už nechce žiadny stres, veď odísť chceme podľa plánu.
Ja som medzitým naplánoval kochaciu trasu. 250 km jazdy na Biele vody. Normálne to mám asi 170 km, ale keď už máme voľno, tak kde sa ponáhľať. A naviac plánujem trasu výjazdu na v-stromácke stretko Duchonka 2011, tak spojím prijemné s užitočným. Niektoré úseky sú ešte nejasné, tak sa tadiaľ preveziem.
V piatok ráno vstávam zavčasu. Chcem dodržať denný plán. Všetko ide ako po masle. Nahadzujem kufre, ťažké sú jak parom, očividne tá Vlča myslela na všetko. Obliekame sa do hábov, keď tu zrazu rana ako z dela. Hrmí a blýska sa. Bežím von, zatiahnuté je teda poriadne, padajú kvapky. Volám Albertovi, reku aké je u Vás počasie? Pekne, svieti slnko. Čakáme polhoďku , hádam to prejde. Potom predsa len ideme, v diaľke vidím že sa to trhá. Pre istotu navliekame aspoň gate od nepremokov.
Po 8 km prší ako sviňa. Vo Sverepci stavajú cestu. Z prachu je v daždi jemné blatíčko. Cez plexi postupne nevidím nič . Naštastie v Dubnici prestane pršať . Keď v Partizánskom prechádzam okolo piatkovaj kolóny všetci si nás obzerajú. Vlča nechápe , ale ja tuším prečo. Keď zastavíme na pumpe, Vlča zalamuje rukami. Stromík je krásne pokrytý blatíčkom zo Sverepca. Vyzerá ako po šesťdňovej. Keď dorazíme na Biele vody, hneď čistíi kufre od blata. Cesta zo Žarnovice do Štiavnických baní je super a výjazd si užívame naplno. V Záježovej nám cez cestu prebehne krásna líška. Krajšia ako tá, čo nás vystrašila, keď sme s Albertom testovali trasu. V Kriváni dobiehame dvoch cendurákov . Biele vody sú blízko.
Po dlhej zime stretávame kopec známych tvárí. Bavíme sa o všeličom. Ladvinky okamžite vytvárajú klub. Jedno ma však prekvapí, po ceste na Biele vody nikto nezmokol...kadiaľ to jazdia...?
Spať ideme neskoro.
Ráno keď otvorím oči, Vlča ma zbadá a pýta sa...si v noci zváral? Keď sa pozriem do zrkadla je mi to jasné, pivo, demänovka a Brutusove víno škodí mojim očiam, asi musím zmeniť pomer /asi pridám viacej vína/.
Vonku pri rozprave vidím na všetkých, ako sa tešia na dnešnú súťaž. Obzerám stroje na parkovisku a je veru na čo pozerať. Všade, kde sa pozriem vidím stromy. Nie je ich viac ako „brambor“, ale je ich vidieť. Na každom stroji vidieť niečo iné, každý má svoje niečo a to je paráda. Som trošku prekvapený ako málo je KTM a nikde nevidím yamahu super tenere. Všetci pozorne počúvajú ako jazdiť podľa itíku. Ja to mám rád, je to iné jazdenie ako v kolóne alebo sólo. Pri úlohe sa musíš zastaviť, či chceš alebo nechceš. Poobzeráš sa okolo seba, vidíš krásnu krajinu okolo, pokocháš sa a hľladáš odbočky....radosť jazdiť. Moja súťaživosť mi nedá pokoja, tak sa nenápadne pripájam k jednej skupine. No aj v kukle ma Prezi spoznáva a na štarte ma diskvalifikuje.....so skupinou odchádzam, ale vnútorne protestujem a vydávam sa na úplne inú trasu. Albert poradil smer Ružiná, Halíč a Tuhár. Do Kriváňa sa vraciam po trase cendura a stretávam kolegov cendurákov. Niektorí meditujú nad rozloženými mapami, niektorí ma obehnú, aby v zápätí išli oproti lebo minuli odbočku. U Alberta skúšam „zabiť medveďa“, samozrejme žiadny úspech, radšej idem na obed.
Po obede sme sa rozhodli, že pozrieme rodinu vo Zvolene. Teta bude potešená, keď prídeme takí neohlásení, krémeš asi nebude upečený. Za Vígľašom prší, a prší stále viac. Nerozhádže ma to a som kľudný. Naštastie prší len málo a nepremoky su našťastie v kufre.
V teplej kuchyni vyhriatej od kachlí čakáme pokiaľ prestane pršat a keď vidím mraky nad Detvou, ľutujem závodníkov, určite moknú a itíky asi dostávajú zabrať. Aj ja som mal naplánovanú spoznávačku cesty pri Budči, ale už nechcem dážď. Ideme späť na Biele vody.
V cieli je už rušno. Albert a Prezi opisujú prejdené kilometre a posielajú tímy splniť poslednú úlohu. Všetci sú vyhrklovaní, ale spokojní. Chvália trasu a krásu okolia Hriňovej a Detvy. Bratia z Moravy a Čiech popíjajú výborné pivo /tuším bolo české/ a ako počúvam, veľmi sa im na Bielych vodách páči. Do cieľa dorazí aj Peter, autor itíku. Tiež to skúsil a dobre ho spracoval. Trafil do cieľa.
Po vyhodnotení, keď už debatujeme pri pive /kvôli očiam som nemiešal/ zisťujem, že cez pretek nikto nezmokol . Kadiaľ to všetci jazdia......?
Zlatým klincom tohto dňa je pečené prasa. Všetci videli zlaté prasa.....krásne bolo upečené. Škoda ho zjesť, ale Albert aj s Prezim naliehali, tak sme sa do neho pustili, bolo výborné. Keď zostali len kosti prišlo prasa druhé. Dve zlaté prasatá za večer. Však to nebýva ani na Vianoce.....zlaté prasa na Bielych vodách.
Veľmi dobre sa vyspím. Je nedeľa a moc sa mi nechce vstávať a nechce sa mi ísť domov. Pozerám von, trocha mraky. Hádam to vydrží, aspoň jeden deň by som mohol jazdiť suchý. Na raňajkách je prijemná atmosféra. Vonku počuť zvuk motoriek. Balíme a chystáme sa na odjazd. Posledné fotky, posledné kávy. Ťažké kufre znova zavesím na stroma a môžeme vyraziť. Pozriem mapu. Prejdeme z Hronskej Dúbravy na Nevoľné a do Kremnice, ale len keď nebude pršať. Vo Zvolene prší. Nemám rád diaľnicu, ale teraz ju využívam pre zrýchlený presun. Odbočku na Hronskú Dúbravu ignorujem. Odbočujem až v Bartošovej Lehôtke. Stále prší. Policajti, čo merajú rýchlosť sú schovaní v autobusovej zastávke a s úsmevom mi mávajú, keď okolo nich prechádzam. Klasicky prestávka v Turčianskych Tepliciach. Neprší. Stretávam aj cendurákov, čo išli cez Šturec. Klouže to tam jak prase, ale neprší.
Dotankujeme sa kávou a ideme domov. Prejdem Fačkov, neprší. To je dobré znamenie. Domov prídeme už v suchu. Večer zisťujem, že som nebol sám čo zmokol...konečne.
Krásny víkend......vydarená akcia.....len sa musím nabudúce s vami porozprávať, ako to robíte keď jazdíte suchý...
Vlčo
(fotografie a videa z akce najdete v tomto diskuzním vláknu)
VÍTANIE JARI - Detva 2011 (Slovensko)
(napsal Abe99)
Pátek 29.4.2011
Kufry jsem si zabalil už ve čtvrtek odpoledne, ten samý den jsem ještě udělal údržbu na Alpa, abych byl v pátek okolo poledne připraven vyrazit. Čekala mě ještě zkrácená noční směna v práci, ale v 3:00 v pátek ráno už jsem spal. Budík jsem nastavil na 11:00 a okolo 12-té jsem chtěl vyjíždět. Jak jsem byl natěšený na cestu, tak jsem ani dospat nemohl a vstával jsem něco před jedenáctou, pak už jen udělat hygienu, dovézt Alpa z garáže, pověsit na něj kufry, dát si lehký oběd, rozloučit se s manželkou (myslím, že jí přišlo vhod, že budu celý víkend pryč, alespoň jsem ji neotravoval při psaní bakalářky) a vyrazit směr Uherské Hradiště, kde se mám cca okolo 15té potkat s Honzou (BMW GS 1150) a pokračovat dál v cestě na Slovensko.
Ve 12:30 jsem vyrazil směr Olomouc. Ve Vysokém Mýtě jsem se ještě stavil naplnit nádrž a pokračoval jsem na Olomouc. U Mohelnice se začali trochu honit mraky a cca 5 kilometrů před Olomoucí začal pěkný slejvák. Musel jsem zastavit pod mostem a nazout nepromokavé návleky na boty, byla to jejich premiéra a hned jsem zjistil, že jsou o něco menší než bych potřeboval, ale s trochou síly a drobné destrukce mi dobře posloužily :-) . Po cca 15ti minutách usedám zpět do sedla a pokračuji do Olomouce a světe div se, tady není ani kapka. Po dešti ani památky. Tak asi abych se nenudil, projíždím centrem města směr Přerov. V Přerově to beru opět středem města (asi je to nějaká nemoc). Bylo by to v pohodě, kdyby nebyl pátek okolo třetí hodiny odpoledne :-( a já už neměl zpoždění… Z centra jsem se úspěšně vymotal a nabírám směr Uherské Hradiště. Opět začíná trochu pršet.
V Hulíně na jedné z křižovatek míjím dopravní nehodu tří aut. Tatra, Golf (asi o metr kratší) a kamion. V duchu si říkám, co by asi bylo ze mě kdybych byl místo toho Golfu???
Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem v Uherském Hradišti, nikoliv na smluveném místě, ale zase mě to zatáhlo do centra města (fakt asi nějaká nemoc). U nějakého nákupního centra jsem zastavil a použil navigaci na „Agip“ ...ještě 2 km… Agip, „dojeli jste na místo určení“ mi hlásí slečna navigace. Honza už tu asi hodinu čekal, ale čekání si zpříjemnil povídáním se slovenským motorkářem na H-D, který nám říkal, ať se na Detvu vyserem, že tam je ještě sníh…
S asi hodinovým zpožděním vyrážíme směr Starý Hrozenkov a protože Honza navlékl nepromok, tak už nás čeká jen hezké počasí :-) až do cíle naší cesty. Přejíždíme hranice, udržujeme pohodovou cestovní rychlost 90 km/h +/-, a najednou nás předjíždí auto (pán asi spěchal). A pak cca 300 m před námi vidíme pána s plácačkou a spěchající řidič zastavuje u krajnice. Pod helmou si jen říkám „ty vole to bylo o fous“ a v duchu se posmívám tomu závodníkovi… Potom už nás sranda přejde, někde jsme špatně odbočili a jedeme směr Trenčín (drobná zajížďka), vracíme se a pokračujeme směr Banovce Nad Bebravou. Já potřebuju tankovat tak zastavujeme na Aralce ve Svinné, beru plnou a na obsluhu čerpací stanice se snažím promlouvat anglicky (to bude asi tím že platím eurem). Tady na pumpě potkáváme tady další tři motorkáře ze Zlína, jedou taky na Vitanie jari, takže dál už budeme pokračovat ve větším počtu, celkem pět motorek.
Dál pokračujeme směr Banovce nad Bebravou, Partizanske, Žarnovica, Žiar nad Hromom, Zvolen, Detva. Všude okolo samé kopečky a příjemná krajina. V Detvě na pumpě potkáváme skupinu slovenských motorkářů mířící také na Biele vody, jenže slováci nasadili tempo jak na motoGP a ujíždějí nám, jenže zabloudili a najednou jedou proti nám z kopce :-) . No nic, je čas zastavit vytáhnou čelovku a mapu a podívat se kde vlastně jsme. Nakonec se nám daří se zorientovat a cca v devět hodin večer jsme dorazili na Biele vody. Břeťa „prezi“ nás vítá při příjezdu. Zaparkovat motocykly, ubytovat se a hybaj na večeři a nějaké to pivo.
Sobota 30.4.2011
V sobotu budíček okolo 8mé, následuje snídaně a krátké seznámení s používáním itinerářů k našemu orientačnímu závodu po okolí. Okolo 10té usedáme (každý na svého koně) s parťákem Honzou do sedel a vyrážíme na první část trasy. Po pěti kilometrech se připojujeme ještě k dalším účastníkům „závodu“, se kterými trávíme celý den a následně i večer :-)
Nejprve frčíme po asfaltu okolo vodní nádrže Hriňová, kde plníme první úkol. Po rozbitých cestách vyjíždíme kopečky a kopce, abychom opět sjížděli do dolin a údolí. Jedeme po štěrku i kamení, po loukách i lesních cestách, užíváme si krásné přírody a krásné enduro vyjížďky. Okolo 15té hodiny, po cca 130 najetých kilometrech, lovíme medvěda (my jsme neulovili nic) a jdeme na oběd do motorestu u Gáborikov, kde si dávám morčiacie (moc jsem nevěděl co to je, ale že to není morče tak to jsem věděl!!!), knedlík a zelí. Po vydatném obědě se nám moc do sedel nechce, ale čeká nás už jen 90 kilometrů do cíle tak to snad do večeře stihnem :-) říkám si.
Zase nás čekají hezké cesty pro naše cendura, spousta zatáček, mávající děti u silnic :-) Občas čučíme na propadlou část silnice a cesta nám docela pěkně ubíhá i díky plnění úkolů. Okolo 20té jsme zase v základním táboře a zbývá splnit poslední úkol „vymyslet slogan pro CENDURO“. Úkolu jsem se zhostil velmi rychle, ale už si ani nepamatuju co jsem to vymyslel :-( Cestou na večeři ještě potkáváme Roberta ze Zlína (Zlatý Bažant se stříbrným staniolem), chvilku s ním pokecáme a na večeři jdeme společně. Konečně si po náročném dni dáváme pivo (Zlatý Bažant se zlatým staniolem), večeři, koukáme na první vystoupení našich hokejistů na mistrovství světa a vyměňujeme si své dojmy z dnešního dne. Pak Prezi vyhlásil výsledky „Kotár rally 2“. Bohužel jsme nic nevyhráli, ale to nám vůbec nevadí a pak už přichází na řadu promítání filmů z podobných akcí a expedic. Okolo půlnoci, po několika vypitých pivech a snědeném selátku, to balíme a jdeme spát…
Neděle 1.5.2011
Ráno budíček opět okolo 8mé, snídaně a rozmýšlení kudy domů. Nakonec jsem si řekl, že když už jsem tady, tak to vezmu do Bratislavy, ať se taky Transalp podívá na mistrovství světa v hokeji. Zabalím všechny věci, loučím se ostatními, neboť teď už vyrážím na cestu sám. Vyrážím směr Zvolen, Nitra, Trnava, Bratislava. Většina cesty vede po dálnicích, a to co není dálnice, tak je staveniště. Po cestě mi mírně prší, ale pořád dodržuju svůj časový rozvrh a stíhám vše podle plánu. Ve 13 hodin jsem v Bratislavě. Po Bratislavě trošku bloudím, ale zase se podívám i na hrad :-) a nakonec i před zimní stadión, kde se hraje mistrovství světa.
Opouštím slovenské hlavní město a přemýšlím, jestli tu ještě nemám natankovat. Na tankování už nedošlo a já se opět pouštím na dálnici směr Brno. Začínám si trochu dělat starosti s deštěm a taky s tankováním. Náhle přepínám na rezervu, už po 240 najetých kilometrech (normálně to je tak 280 km) a začínám hledat tabule s nějakou pumpou. Mezitím se ještě spouští vydatný slejvák. Když začnou padat i kroupy, tak mě opět zachraňuje most, pod který se schovávám. Beru na sebe zase nepromokavé návleky a reflexní vestu. Kroupy jsou pryč, už jen prší tak se opatrně vydávám na cestu a v duchu se modlím za nějakou benzinu. Po 10ti ujetých kilometrech vidím, že je možnost sjet z dálnice. Sjíždím a hledám pumpu. Naštěstí je hned v první vesnici. Za poslední eura nakupuji benzin, mezitím přestává pršet a vypadá to na krásný slunný den. Přejíždím státní hranici a na Shellce před Brnem opět tankuju, tentokrát už za naše a plnou! Projíždím Brno a nabírám směr Letovice, Svitavy, Vysoké Mýto, kde ještě zastavuji na Shellce a opět dotankuju do plné, abych věděl, kolik litrů to bylo za celý výlet. Po 17té hodině parkuju stroj před domem, Následuje přivítání s manželkou, odstrojení mého oře a zaparkování v garáži.
Tak takhle jsem strávil víkend s CENDUREM. Byly to pěkné tři dny, s partou zajímavých a stejně postižených lidí. Poděkování patří organizačnímu týmu za skvělou organizaci. Byl to skvělý zážitek!
Abe99
(fotografie a videa z akce najdete v tomto diskuzním vláknu)
|
ale nie, ja som to ako sťažovanie ani nebral, do itíku sme dali dve benzinky, bohužaiľ tá druhá bola zatvorená, čo ma dosť prekvapilo 
, jinak ten Zlatý bažant byl dobrý
, škoda že došel
... Pozdavuje jeden ze "dvou kluků z čech"
, ale čísla si pamatuju dobře když chci
PS: s tým benzínm ma to mrzí, ale v posledných zverejnených pokynoch sme písali, aby ste si cestou na Biele Vody pre istotu natankovali...a pre tých ktorí tak neurobili bola možnosť tankovať podľa itíka v bode 23 po 35,2 km...to len na vysveltlenie