ČTVRTEK 20.5.2010

Cíl: Kukes, Albánie
Stav tacho: 1813,7 km

Poznámka: Na hotelu v Komani jsem zapomněl žínku. Chci to vidět bez žínky!   
     
Dnes si přispáváme a vstáváme až před sedmou ranní. Máme relativně čas, trajekt by měl dle informací odjíždět v devět a my jsme od něj nějaké tři kilometry. Probíhá klasická ranní rutina – snídaně, hygiena a balení a o půl deváté jsme již připraveni k odjezdu. Venku se potkáváme s duem Fridrich und Fridrich, která řeší zadní brzdu u jednoho BMW – sjeté desky.

Vyrážíme nahoru k hrázi, kde už je vcelku rušno. Na malém plácku v přístavišti se již tísní několik karavanů, které si Honza s nadšením fotografuje :o). Sháníme se po lístkách, ale místní boss nás uklidňuje, že je čas. Po nějaké době dojíždí i německé duo. Čekáme tedy společně na trajekt. Tuto dobu nám zpestřuje místní doprava – najíždí sem tahač, náklaďák, autobus a z tunelu se sem řítí další. Fakt nechápu, jak se tu chtějí všichni vejít. Do toho tu chodí místní prodavač s fíky a kávou. Ptá se mě zhruba co deset minut, zda něco nechci a já vždy jen slušně zavrtím hlavou, že nic nechci.

Asi deset minut před devátou přijíždí menší loď. Tohle asi trajekt nebude, páč tam by se nevešly ani naše motorky. Nakonec se z toho vyklubává místní „autobus“. Náš trajekt se objevuje po chvíli. Je docela slušně naložen. Páč po přiražení ke břehu z něj vyjíždí velké množství náklaďáků. Po vyprázdnění se naloďujeme mezi prvníma. Motorky dáváme vedle strojovny, aby zabraly co nejméně místa. Tady se s místem musí systematicky, aby se na trajekt vešli všichni :o).

Celé naloďování trvá asi hodinu. Čas si zkracujeme pozorováním, jak lodníci navádějí kamiony na palubu a vše na milimetry. Ať ani kapka krve nepřijde, nazdar. Teda, ať ani kousek místa nepřijde nazmar :o) No a do toho všeho blázince chodí opět prodavač fíků a nabízí je. Tentokrát nechodí co deset, ale co patnáct minut :o)

V deset loď konečně vyplouvá směr Fierze. Na palubě se ještě seznamujeme s vodákama ze Slovenska, kteří nám dali zajímavé tipy, kam se juknout. Cesta ubíhá poklidně. Jediné co mi trochu vadí, je silnější studený vítr. Ale dá se to přežít :o) Krajina je úchvatná. Dle slov jiných, kteří zde byli, se velmi podobá norským fjordům. V Norsku jsem nebyl, ale nemám důvod tomuto nevěřit.

Nejzajímavějším úkazem jsou chalupy na vysokých březích přehrady. Nikde nic, všude jen kopce a lesy a uprostřed tohoto stojí chalupa. Dole u břehu má lodičku a to je asi jediná možnost spojení se světem. Nebudu-li počítat na střeše umístěný satelit a po stromech dovedené rozvody elektriky. Nějak si nedovedu tady ten život představit. Samota a vůkol nic. Jako chalupu bych to bral, ale bydlet tady? To asi ne. Jak poznamenal jeden z německého dua: „tady se dá jedině chlastat …!“

Cesta pomalu ubíhá. Nad námi se honí mraky a my si krátíme čas, jak jen to jde. Chvíli kecáme se Slovákama, chvíli s Němci a během toho fotíme. Kolem jedné hodiny odpolední se konečně dostáváme k přístavišti ve Fierze. Vylodění trvá o něco kratší dobu, než nalodění. Jen je průšvih, že motorky máme na zádi lodě, takže na příjezdovou cestu k přístavu nejdříve vjíždí kamiony a náklaďáky, které značně brzdí dopravu. A cesta je úzká, že se na ně místy ani kamion nevleze. Naštěstí, když je prostor, albánci s náklaďáky uhnou a my můžeme projet.

Z Fierze míříme nejdřív do údolí říčky Valbone. O této cestě vím od Nadda, z jeho cestopisu. Jedná se dle něj o příjemnou šotolinu v nádherném okolí. Výsledek je dle mého poněkud jiný. Je to tím, že do Valbone se začíná stavět asfaltka. Takže většinu cesty jedeme po staveništi. A to je tvořeno kamenitou cestou, jede se dobře, ale na můj vkus už jsou kameny zbytečně velké. A hlavně, děsně se tu práší :o) Příroda okolo je naštěstí dostatečnou náhradou. Říčka má nádhernou modrou barvu a je plná peřejí. Do Valbone to je nějakých 10 kiláčků po šotolině. Cesta končí malebným údolíčkem, kde nacházíme perfektní planinku pro naší obědosvačinu. Jak podotknul Honza – perfektní místo na přespání. Po chvíli si nás přijíždí prohlédnout místní klučina na kole. Koukne na nás, pozdraví a pak zas mizí dál. Holt, takové návštěvy tam asi nemají často ;o)

Vesnička Valbone jako taková je, no taková jiná. Je zde škola, nejspíš, pak pár baráčků a zbytek jsou rozstřílené anebo polorozbořené zbytky čehosi, co kdysi mohla být vesnice. Tak nějak nechápu, proč zrovna sem staví asfaltku…

Po svačině a vyfocení několika snímků se vracíme zpět do Bajram Curri stejnou cestou. Jiná tu snad ani není. V Bajram Curri zvažujeme, kudy pojedeme dál, potřebujeme se dostat do Kukes. Teoreticky jsou možné dvě cesty, buď to vzít spodem směrem na Tiranu anebo horní cestou přes hory. Ta by dle podkladů měla být šotolinová. A jelikož máme dostatek času, bereme to cestou horní. Jaké je však naše „zklamání“ když místo šotoliny máme před sebou pěkný nový asfalt. Ale co, aspoň budeme v Kukes rychleji.

Cesta vede úbočím hor, takže se hezky klikatí. Tady si člověk vážně užije :o) jedeme vcelku svižně. Po ujetí čtyřiceti kilometrů nastává obrat. Asfalt končí a místo něj přichází námi vyhledávaná šotolina. Cesta je to příjemná, jen druhá polovina je nějaká víc uskákaná, páč je všude moc výmolů a těm se blbě vyhýbá. A to už se přední vidlici Tigera příliš nelíbí. Začíná se čím dál víc ozývat. Holt po návratu mne čeká asi její rozborka a uvažuju o koupi progresivních pružin.

Ujedeme nějakých dvacet kilometrů a jsme zase zpátky na asfaltu. Ještě že tak. Jsem vytřepaný jak hrom :o). Mít v bagáži mléko, mám z něj máslo :o) Projíždíme několika městy. Je to jiné než u nás. Víc zničené, zato více mercedesů :o).  

Honza: hmm, ano .. Tiger je takový maslostroj :o)

A u Leshnices se to stane. Hned za městem mi nějak začíná zlobit motorka. Nějak se mi nelíbí chod motoru, a proto raději volím krátkou pauzu. Aspoň si zas můžeme něco nafotit. Po nějakých deseti minutách sedáme zpět do sedel, ale motor má nějaké nízké otáčky na volnoběh. A to se mi stává osudným v jedné zatáčce. Podřazuju totiž do vracečky a v tom mi motor chcípá, zadní kolo jde do smyku a já se to snažím zkorigovat. Jenže přední kolo se dostává na štěrk a tak mi nezbývá nic jiného než si lehnout i s moto :o(. Jediné štěstí je, že to je skoro v nulové rychlosti a nejsem na frekventované cestě. Honza mi stačí ujet, nevidí, jak to žuchne. Pod motorkou mi zůstává noha, naštěstí se mi daří ji vyndat. Ale samotnému se mi nedaří zvednout naložené moto. I když odlehčené o jeden kufr, který jsem urval. Naštěstí za chvíli je Honza zpět a už mi pomáhá dát Tigra na obě kola a odstavit ho na bok cesty.

Honza: Já si tě furt hlídal v zrcátkách a ten pád jsem skoro viděl naživo, resp. zahlídl jsem už jen to, jak ležíš. Takže o tom pádu jsem věděl hned, jen chvilku trvalo, než jsem to otočil a dojel k tobě. Prostě jsem neviděl, jak to padá.

Daliss: no co, normálně to žuchne :o)

Zjišťuju škody – vyrvaný kufr, který má zdeformované uchycení, zlomený blastr, rozbitý blinkr, nějaké šrámy na padácích a jemně rozbitá bota. S rozbitým kufrem toho moc neodjedu. Do toho je něco s moto, páč jsem nespadl až tak kvůli jezdecké chybě, ale kvůli technice. Takže se asi budeme vracet domů :o(. Zkoušíme kufr vyklepat kamenem, ale mají je tu nějaké nekvalitní, asi z Číny. Při hrubším násilí se drtí o stěny kufru. Kurtujeme tedy kufr a budu doufat, že to vydrží. Horší je to, že nevím co je s moto. Jede, ale jakmile zavřu plyn, motor má tendenci chcípnout. Takže odteď veškeré vracáky a dojíždění na křižovatky musím jet s co největší opatrností.

Rozhodujeme se dojet do Kukes a najít si ubytko a pak se rozhodneme co dál. Cesta vede dost rozbitými cestami a já mám strach, abych nesetřepal kufr. Naštěstí ho kurtny drží pěkně. Dojíždíme do Kukes a mne napadá řešení. Všude po cestě jsme potkávali autoopravny, tam by teoreticky mohli pomoct alespoň vyklepat kufr, aby držel. A jak jsem si usmyslil, tak i dělám. Zastavuji u první otevřené dílny v Kukes. A mám asi ohromné štěstí, páč její majitel – Defram – je děsně šikovný a hlavně ochotný pomoci. Tak nějak česko-anglicky mu vysvětluji, co se stalo a co potřebuji a on se okamžitě chytá práce. Během chvíle je kolem nás docela rušno, přišla se na nás podívat snad celá ulice :o) Objevuje se i Deframův bratr Albert, který umí anglicky, a tak pomáhá překládat. I když, my si s Deframem rozumíme velice dobře :o).

Kufr je během okamžiku dole a už si ho Defram bere a s kladivem v ruce mi jej rovná. Pak ještě musíme narovnat držáky kufrů, které se ohly taky. Vše se daří. Co se motoru týče, Defram to přisuzuje nekvalitnímu benzínu, ale to se mi příliš nezdá. Během práce na kufru nám Albert zajišťuje ubytování v místním hotelu.

Vše je hotovo, srovnáno a kufr drží jak přibitý. Dokonce jsem do něj dostal výztuhu, aby se mi už nikdy neurval. Když se Deframa ptám, co jsem dlužen, odmítá peníze, snažím se ho tedy pozvat na pivo, to sice neodmítá, ale nakonec platí za nás s tím, že nás vítá v Albánii. Hodně zajímavý člověk. Musím však přijít na něco, jak se mu revanšovat.

Na konec nás Albert dovádí k hotelu v centru Kukes. Cena 15€ pro dvě osoby je velmi příznivá. Motorky dáváme na dvůr hotelu a jdeme se ubytovat. Hotel je velmi hezký a vybaven i klasickým záchodem a teplou sprchou. Ta opravdu bodne.

Po zkulturnění se jdeme do místní restaurace najíst. Volíme vepřový steak za nějakých 400 Lek. Honza je starý hladovec, tak si k tomu dává ještě zeleninovou oblohu. U večeře plánujeme co dál. Po opravení kufru se mi značně zlepšila nálada, i když, pořád ještě zlobí motorka a víc se ozývají přední vidlice. Navrhuju tedy zůstat v Albánii, ale vzít to teď víc po asfaltu, respektive nevyhledávat příliš terén. I když, jde to vůbec, v Albánii?

A dokonce mne i při večeři napadá, jak se odvděčit Deframovi. Má totiž asi 4-letou dceru Dealbu , tak jsem se rozhodl, že ji koupím aspoň nějakého plyšáka či panenku.

Spát jdeme unavení – teda já rozhodně ano ;o).


PÁTEK 21.5.2010

Cíl: Gradač, Chorvatsko
Stav tacho: 2260,4 km  
     
Budíme se kolem půl osmé do pošmourného rána. Při pohledu z okna zjišťuji, že je venku mokro, mrholí a hory jsou v mracích, což nevěstí nic dobrého. Ke všemu se mi přes noc rozležela naražená noha ze včerejšího pádu. Takže nic příjemného. Honza při pohledu na mne rozhoduje, že to nemá cenu řešit a že to balíme a valíme dom. Jsem na jedné straně rád, páč fakt nevím, co je s motorkou a nerad bych si ustlal znova, třeba v horší situaci. Ale na druhou stranu je mi líto opustit Albánii tak brzo a hnát se tři dny zpět. Ale i to má svou logiku, vrátíme se v neděli a ušetříme týden dovolené, kterou můžeme využít jinak. Je tedy rozhodnuto, jedeme domů.

Po sbalení se jdeme rozloučit s panem recepčním a poté vyrážíme do centra najít nějaké to hračkářství. To se nám jakž tak daří. Zastavuju totiž u jednoho obchůdku, něco jako smíšené zboží. Během chvíle je u nás jeden mladík a anglicky se ptá, zda něco nepotřebujeme, vysvětlujeme mu, že hledáme nějaké hračkářství, tak nás odkazuje do toho obchůdku, před kterým stojíme. Jdu tedy dovnitř a snažím se s paní prodavačkou nějak komunikovat. Když zjišťuje jazykovou bariéru, pouští mne přímo za pult, ať prý si vyberu, co chcu. Nacházím jediného plyšáka, tak ho beru, k tomu přibírám ještě panenku. Snad se budou Dealbě  líbit. Hledám i něco pro Lenku, ale bohužel nic pěkného jsem nenašel. Takže si beru jen toho plyšáka.

Po úspěšném nákupu míříme zpět do Deframova autoservisu. Defram je vzadu u počítače, tak jdu za ním. Potkávám zde lidi, které jsem tu viděl i včera a zdravíme se jako staří přátelé. Nacházím Deframa a předávám dárky. Zdá se, že má radost. Když už jsem tady, ptám se Deframa, kde seženu nálepky Albánie. Defram neváhá ani chvíli a vysílá Alberta, který tu je taky, někam pryč. Albert je během okamžiku zpět a v ruce drží mnou požadované nálepky. Když chcu zaplatit, Defram opět odmítá peníze. Nálepku mi i Honzovi vylepí na kufr. Já k tomu ještě dostávám reklamu na Deframův servis. Originální suvenýr :o)

Loučíme se s Deframem a odjíždíme zpátky do Shkoderu. Doufám, že se s Deframem ještě někdy uvidím. Jen doufám, že to nebude proto, že bych po něm potřeboval opět něco opravit :o)

Vymotáváme se z Kukes a jedeme po nějaké státovce. Asfalt je relativně slušný. Cesta hned za městem stoupá do hor, takže nás čeká pěkná motanice. Největší obavy mám z vracáků. Do každého najíždím opatrně a poslouchám motor, zda nemá tendenci zdechnout. Fakt hrůza. Do Shkoderu to máme asi 170 kilometrů. A celé se to vine po úbočích. Motor pořád točím na 3. a 4. rychlostní stupeň. Vyšší rychlost není kdy zařadit :o) cesta je mokrá, kupodivu však moc neklouže.

Zhruba v polovině nastává první krizovka i pro Honzu. Podél cesty se totiž pasou krávy, to je vcelku normální jev v celé Albánii. I když, častěji to jsou kozy či ovce. No jenže tyhle krávy, teda kráva je Honzovi osudná. Když se k ní totiž blíží, kráva se splaší a snaží se utéct, jenže míří přímo pod kola BMW. Honza dělá úhybný manévr, ale i ten je marný a tak ho kráva sráží k zemi. Kráva jedna. Naštěstí to Honza pokládá až u krajnice, kde je hlína, takže jen trochu zorá místní úrodnou půdu, ale nic hrozného se neděje. Vše je v cajku, Honzovi nic není. Takže zvedáme motorku, rychlá kontrola stavu a můžeme jet dál. Jen si teď dáváme větší pozor na dobytek.

Honza: nejvíce mě štve, že utekla a já se s ní nemohl ani vyfotit .. byla to fakt kráva.

Oběd si dáváme opět v námi známém bistru ve Shkoderu. Nějak se nám nechce nic vymýšlet, a tak si dáváme opět pizzu. Při jídle koukáme do map a plánujeme cestu pro návrat. Nechceme jet stejnou cestou. Volíme cestu podél moře po chorvatské magistrále.

Ze Shkoderu odjíždíme směr moře a Černá Hora, kde se napojujeme na již zmiňovanou magistrálu. Podezřele rychle se mi ztrácí benzín. Zajíždím tedy k nejbližší pumpě a tankuju. A nestačím se divit. V Albánii jsem měl spotřebu 6,3 l/100 km, ale to jsem přisuzoval špatnému benzínu. Sice jsem to trochu stáhnul, ale i tak je 5,8 mimo normu. Něco se vážně děje. Sem zhruba o tři čtvrtě litru nad normou :o(

Vyrážíme dál na sever s tím, že chceme ujet co nejdál. Černou Horou se jen mihneme a už si to pelášíme po chorvatském pobřeží. Počasí je krásné, nebe bez mráčku, slunce svítí a my valíme. Po pravé ruce hory, po levé pobřeží a moře. Silnice vcelku prázdná, takže si držíme cestovní rychlost okolo stovky.

Dnešní cestu končíme o půl osmé ve městě Gradač, kde si hledáme ubytko. Původní plán bylo najít kemp a přespat ve stanu, jenže ten se ve městě nevyskytuje. Anebo jo, ale my ho nenašli :o) Zkoušíme tedy najít nějaké ubytko. Nejprve zkoušíme hostel, ale ten je ještě nejspíše zavřený. Naštěstí jsou ulice plné cedulí Zimmer frei. Zkoušíme první dům, kde je venku na zahradě nějaká paní. Ta si nás však nijak nevšímá, tak to zkoušíme dál. Nakonec se nám daří najít ubytko asi šedesát metrů od pláže. Cena je příznivá. Majitel nejdřív zkouší 25€ pro dva, ale daří se nám ho ukecat na 20€. Motorky stavíme před garáž a jdeme se ubytovat.

Jelikož se nejdříve musí nahřát voda, jdeme nejdříve na pláž. V ruce foťáky a jdeme. Musíme vypadat buď jak nějací avantgardní umělci nebo blázni, bo furt jen někde stojíme, klečíme a hledáme nejlepší místo pro focení :o). Ještě není sezóna a většina obchodů a barů na pláži již funguje. Neodoláváme a kupujeme si zmrzlinu. Máme na sobě naše „expediční“ trika s logem Albánie. Když je uvidí zmrzlinář, ptá se, zda jsme z Albánie, páč on že je ze Shkoderu. Svět je malý a kulatý :o) Při placení zjišťujeme, že nám chybí euro. Zmrzlinář nám tedy dává zmrzlinu jako dárek. My to však nebereme, vracíme se do apartmánu, kde máme ještě nějaké drobné a jdeme platit dluh. Nebudeme přece dlužit v Chorvatsku za zmrzlinu :o)

Honza: hodí se říct, že celý nákup stál 1,40 EUR, takže chybějící 1 EURo je docela podstatná částka :o)

Dostáváme oba hlad a tak se vracíme na pokoj, kde na nás čekají námi oblíbené nudle z pytlíku a k nim domácí chorvatské víno, které jsme dostali darem od majitele. Večeři jíme na terase již za tmy. Spát jdeme brzo, zítra nás čeká přejezd Chorvatska a spát chceme někde v Maďarsku.
  
     
SOBOTA 22.5.2010

Cíl: Nagyatád, Maďarsko
Stav tacho: 2940 km  
     
Dnešek bude krušný. Čeká nás přejezd Chorvatska, pokud možno bez dálnic a pak co nejdál to půjde do centra Maďarska. Vstáváme tedy brzo, abychom mohli být co nejdelší možnou dobu v sedle. Z Gradače odjíždíme už o půl deváté, jedeme stále po chorvatské magistrále směr Split. Krajina je pořád úchvatná, kombinace hor a moře se mi opravdu líbí. Jen v městech provoz místy houstne a to už zas taková sranda není.

Cesta ubíhá pěkně, ale i tak nám do cíle chybí nějak moc kilometrů. Jsme nad Splitem a po konzultaci s mapou to bereme na dálnici, abychom se přiblížili co nejvíce Zagrebu. Je to nějakých 400 kilometrů.

Chorvatská dálnice je neskutečně nudná. Na české jsou všude nějaké výmoly, uzavírky, kolony. Tady? Nic. Člověk nasadí své tempo a jede. Dokonce i ten provoz je nějak menší než u nás. Jediné, co je příjemné, je okolní krajina. I když i ta se časem stává stereotypem. Po nějakých 120 kilometrech máme dálnice plné zuby. Prostě nás to nebaví, já dokonce usínám. A to jsem řidič :o) Domlouváme se tedy s Honzou, že na nejbližší možné odbočce sjedeme a na Zagreb to vezmeme přes vnitrozemí.

Z dálnice sjíždíme u města Jasenice a do navigace dáváme nejkratší cestou na Zagreb. A hned je veseleji. Cesta se začíná jemně klikatit. Provoz není nikterak šílený a můžeme mít tedy stejnou cestovní rychlost jako na dálnici. Vjíždíme mezi hory a já se nedivím, že zde němci natáčeli Vinetua. Jedeme po silnici směr Zagreb a ta mi silně připomíná jednu silnici z USA kousek od Vegas, kterou mi ukazoval kamarád na svých fotkách. Sedí všechno, rovná vlnící se cesta přes kopečky, okolní kopce a po pravé straně vedení elektriky. Paráda. Cestou míjíme i přečerpávací elektrárnu.

Nad Plitvickými jezery ve městě Slunj si dáváme pauzu na jídlo. Je už po poledni, tak je třeba doplnit energii :o) Když si tak sedíme na lavičce a pojídáme bagetu s českým lovečákem, zastavuje u nás nenápadný chlapík s naloženou LC4 Adventure a dává se s náma do řeči.  Po chvilce povídání z něj leze, že je Američan z Montany a je na cestě kolem světa. Mazec. Tomuhle se už fakt dá říct „edvenšr“ Když nám říká své plány, nestačíme se divit. Opravdu velký obdiv k tomuto člověku. Nejvíce se nám líbilo, co je na takové cestě nejtěžšího. Odpověď byla jednoduchá: „vyjet a ujet prvních pár mil“.

Honza: Musím říct, že setkání s Burtonem bylo fakt zajímavé a v jistém smyslu inspirativní. Ne, že by mě inspiroval k cestě kolem světa, ale jeho pohled na cestování obecně se mi hodně líbil a v mnohém jsem s ním souhlasil.

Pomalu se loučíme, přejeme Burtonovi šťastnou cestu a následně vyrážíme dál na sever. Máme před sebou ještě kus cesty. Před Zagrebem nás chytá menší lijáček. Jdeme pro jistotu do nemoků. Po menším bloudění v Zagrebu se nám daří najít správný směr a míříme k maďarským hranicím. Ty překračujeme okolo sedmé. Kemp nacházíme dle navigace. Je to útulný kemp plný Rakušánků a Němců, ve většině již důchodců, kteří si zde užívají termálních koupelí. Platíme 13€ za dva stany a poprvé za celou dovolenou vybalujeme stan. Mně jde stavění poněkud hůř, přeci jenom nemám stavění tohohle stanu ještě tak nacvičené, jak tomu bylo u mého starého stanu. I mně se ale nakonec daří si své obydlí sestavit do podoby stanu :o) Následuje sprcha, večeře, pokec a o půl jedenácté jdeme na kutě.

A zítra, zítra budeme spát už doma :o)


NEDĚLE 23.5.2010

Cíl: Havířov, Česká republika
Stav tacho: 3475 km  
     
Vstáváme již v tradiční hodinu. Neboli v sedm. Rychlá snídaně, usušení stanu, balení. Obvyklá rutina (teda krom balení stanu, že :o) ). Vyjíždíme opět brzo. Z Nagyatád to bereme směr Balaton, který objíždíme podél jeho západní hranice a valíme dál směrem na Györ. Cestu relativně známe a navigace nás vedou přesně. Na hranicích se Slovenskem jsme ještě před polednem. Následuje stejná trasa, jakou jsme sem přijeli před týdnem. Takže Dunajská Streda a Galanta. Zde nastává naše první mírná rozepře a to díky navigacím.

Honza: a jediná

Moje vede poněkud jinak a Honzova taky. A hlavně, mi připadá, že tuhle trasu znám a máme jet rovně. Jenže jsem si spletl města a vyvádím nás z města blbě (podařilo se mi totiž ještě přehlédnout jednu odbočku) Holt mi ty slovenské města přijdou všechny stejné :o)

Honza: Přesvědčit Dalisse, že dvě různé navigace s různými mapovými podklady a odlišně nastavenými přepočty nemůžou navigovat stejně, byl nadlidský úkol, ale zvládl jsem to :o) Více jak 3tis. km jel v klidu za mnou, vedení nechával na mě a teď – pár km od domova – si začal vymýšlet, že tady to zná, tady musíme jet rovně atd. a nedal si vymluvit, že mapa nelže, a když chci jet domů, tak musím na severozápad a ne na jihovýchod, kam vedl on :o)

Daliss: já nejel klidně za tebou, já se vztekal v každém větším městě :o) A byly i pasáže, kdy jsem vedl já :o) A vůbec, já bych se domů dostal.. to tam znám, ne :o).

Naštěstí jsme oba rozumní, domluvíme se a jedeme tedy dál. U Leopoldova se napojujeme na dálnici. Sice nechtěně, ale když už jsme na ní, tak toho využíváme a urychlujeme si cestu.

Dálnici opouštíme až za Trenčínem, kde sjíždíme na silnici č. 57, směrem na Brumov. Zbývající část cesty je mi už skoro notoricky známa. Z Brumova kolem Čertových skal, přes Vsetín a na Valmez. Zde nás čeká uzavírka, tak to objíždíme přes Bystřičku a Rožnov rovnou do Frýdlantu. Páč kde jinde ukončit naši dovolenou, než na místě, kde dovolená začala. Ve Frýdlantě nás vítá překvapená Petra. Dostáváme ledovou kávu a nějaký ten zákusek. Po celém dni dost bodne. Chvíli se zdržím, ale pak nechávám Honzu jeho osudu a mizím do Havířova, kde na mne už čeká Lenka…

ZÁVĚR:
  
Co říct nakonec? Albánie je země mnoha tváří. A rozhodně stojí za to ji vidět. Sice jsme z ní viděli jen opravdu minimum, protože když se zpětně podívám na plán tras v Albánii, jež jsme chtěli projet, je to skoro k smíchu. Ale na druhou stranu si člověk udělal představu, jak to tam vypadá a co od této nádherné země čekat. A i zbytek Balkánu stojí za to. Nádherná je Bosna, chorvatské pobřeží také má něco do sebe. Prostě, všude je krásně, když má člověk dobrou společnost a natrefí na fajn lidi. 

Honza: 100% souhlas

A nebýt té poruchy Tigera, byla by to určitě ještě lepší dovolená. I když na druhou stranu, na to, že jsme byli pryč jen týden, tak těch zážitků je nějak moc :o)