Jak jsem málem projel Albánii (15.5. - 23.5. 2010)

Vše začalo už někdy v zimě. Či loni na podzim, kdy jsem začal plánovat dovolenou na léto 2010. Nápad byl projet si Norsko. Začal jsem shánět podklady, pročítat cestopisy a pomalu začal plánovat trasy. A v mezičase jsem si pročítal i další cestopisy z Evropy. No a v tomto období se mi pod ruku dostalo pár cestopisů z Albánie. A ty mne natolik zaujali, že jsem se rozhodl navštívit právě tuto zemi a Norsko si nechat na později. Důvod proč odsunout Norsko byl velice jednoduchý. Albánie je prozatím zemí né příliš dotčenou turistikou a celkově i „civilizací“. Ale rychle se vyvíjí a je tedy tam jet co nejdříve, aby člověk uviděl tu nezkaženou krásu. Norsko je v tomhle poněkud klidnější, takže může počkat :o)

Když jsem tyto své úvahy pobíral s kamarádem Honzou, padla nakonec myšlenka tuto zemi navštívit společně. U mne byl problém a to termín. Mám už rok celkem nalajnovaný a vecpat tam 14 dní byl docela kumšt. Naštěstí se povedlo. Jen místo dovolené letní, to měla být dovolená jarní, májová. Ale dle průvodců je Albánie na jaře daleko pěknější než v létě, kdy je taková vyprahlá.

Takže měli jsme cíl, měli jsme i nějaký termín, teď už jen vymyslet trasy. Cestu do a z Albánie jsme nechali na daných okolnostech. Přesně danou trasu jsme neměli. Chtěli jsme to řešit operativně. Ale v Albánii už jsme nějaký program připravený chtít měli. V tomto pomohlo pročtení pár cestopisů a hlavně Bebův web, kde je popsáno několik offroadových tras, které jsme si chtěli projet. Stačilo jen jediné. Převést slovně popsané trasy do GPS souřadnic, použitelných v Garminu. Takže nastaly večery strávené u počítače a serveru Google maps a projíždění tras a lokalizování průjezdních bodů. Vše bylo připraveno, vše bylo nakoupeno a pomalu sbaleno, motorky přezuty na nové gumy a mohlo se tedy vyrazit směr jih.

SOBOTA 15.5.2010
  
Cíl: Balatonfüred, Maďarsko
Stav tacho: 437 km
     
Z Ostravy odjíždím do Havířova spolu s Lenkou. Někdo totiž musí odvést auto zpět do Ostravy V garáži jsme něco po osmé. Je třeba dobalit poslední věci na motorku, vše zkontrolovat a pomalu vyrazit. Sraz s Honzou máme v 10 ráno ve Frýdlantě u Thymallů, takže okolo deváté se s Lenkou loučím a vyrážím směr Frýdek. U Thymalla jsem něco po půl desáté. Honza dojíždí chvíli po mně. Dostáváme čaj a sušenky. Chvíli před desátou dojíždí ještě Refi, aby se i ona s náma rozloučila.

Je 10.05 a spolu s Honzou usedáme do sedel a vyrážíme na naší cestu. Dnešním cílem by mělo být město Balatonfüred v Maďarsku. Je tam již osvědčený kemp, který známe oba. Cestu vedeme co nejpřímější cestou. Takže z Frýdlantu směr Makov a Bytča, tam se napojujeme na dálnici a po ní to hrneme směr Nitra. Při průjezdu Trenčínem se stavujeme na místní benzince na oběd. Je tu příjemná restaurace s přijatelnýma cenama.

Najezeni sedáme zpět do sedel a vyrážíme dál. Cesta po dálnici sice ubíhá, ale i tak je to dost nuda. Proto u Trnavy sjíždíme z dálnice a dál to bereme již po státovkách směr Dunajská Streda a Velký Meder. Zde naposledy tankujeme. Příští tankování bude až na hranici s Chorvatskem.

Přejíždíme hranice s Maďarskem a pádíme dál směr Györ a Balatonfüred. Kousek za Györem vjíždíme do deště. Prvního za celý den. Na to že jima hrozili už od rána nám to docela vyšlo. Zastavujeme tedy pod nejbližším mostem a jdeme pro jistotu do nemoků. Přeci jen do cíle dnešního dne to je ještě nějakých 80 kiláčků, tak proč být zbytečně promočení :o)

Cesta v dešti je velmi uspávající. Asfalt trochu klouže a tak se jede pomaleji než jindy. K našemu dnešnímu cíli dojíždíme kolem páté odpolední. Jelikož stále prší, rozhodujeme se velmi rychle, že na stan kašlem a bereme si chatku. Motorky stavíme před vstup na vymezenou plochu a jdeme se vybalit. Chatka je plně vybavena, takže si můžeme i uvařit, jen zde není topení a tak nemáme kde usušit promočené rukavice. Vše řešíme „výrobou“ provizorního sušáku, který se skládal z elektrického plotýnkového vařiče, hrnce a poličky z ledničky.

Venku se začíná nepříjemně zvedat vítr. Pro jistotu jdeme přeparkovat motorky. Já ji dávám pod střechu a Honza na stabilnější podklad. Doufáme, že se tohle hrozné počasí do rána přežene a my budeme moct dál pokračovat v cestě. Páč v tom větru si to nějak nedovedeme představit. Děláme si večeři a koukáme na Eurosport. Je to totiž jediný kanál, kde nám nevadí němčina :o). Vítr se stupňuje. Okenice lítají na pantech a slušně s sebou mlátí do chatky. Spát jdeme okolo desáté večer. A venku stále prší :o(.

Poznámka: Teprve v kempu jsme zjistili, že jsme doma nechali míč. A Honza dokonce nemá ani komický převlek. Jsem zvědav, Amundsen, chlap z ocele a plakal jako malé děcko.


NEDĚLE 16.5.2010

Cíl: Balatonfüred, Maďarsko
Stav tacho: 437,15 km  
     
Vstáváme něco před půl osmou. Venku se to pořád mele. Vítr nijak nezeslábl a stále prší. Z domova dostáváme SMS, že jsme si pro svůj výlet nevybrali nejvhodnější počasí. Co naplat. Začínáme dělat snídani a uvidíme, co bude dál.

Kolem osmé nás vyruší z klidu příprav tupá rána a pak zvuk alarmu na Honzově BMW. Během mžiku jsme před chatkou a koukáme na tu spoušť. Topol, co stál asi třicet metrů od chatky se odporoučel k zemi a spadl přímo na naše motorky. Naštěstí padl i dost na chatku, takže motorky byly řekněme trochu chráněné. Okamžitě se vrháme do vyprošťování motorek zpod stromu. Hůř je na tom Honzovo BMW, páč stálo víc na ploše. Tigra přeci jenom kryla chatka. Naštěstí kmen topolu je asi o metra něco za motorkou, takže na BMW dopadly jen větve. Za pomoci spolubydlících z okolních chatek se nám vcelku rychle daří motorky vyprostit. Kupodivu to ani moc neodnesly. Máme jen lehce naštíplé plasty. Takže nic, s čím by nešlo jet dále. Motorky dáváme do bezpečí mezi chatky, kde nehrozí další pád stromu. Ale i tak se nám toto místo nepozdává a jdeme se poohlédnou po něčem lepším. Nehledě na to, že musíme vyřešit na recepci padlý strom, který nám značně znesnadňuje přístup do chaty.

Honza: mi to na první pohled přišlo jako čtyřicet metrů, ale z fotek to vypadá max. na dvacet, takže 30 je optimální adventure míra :o)

Vedle recepce je naštěstí přístřeší, kam si motorky můžeme dát. Dokonce budou pod stálým dohledem. Na recepci se dožadujeme vyměnění chatky. V tomhle nám naštěstí rádi vyhoví. Dokonce nám dávají na výběr z několika chatek. Jdeme obhlédnout situaci a vybíráme si chatku č. 1, kolem které nejsou žádné vysoké stromy :o) . Celé tohle martýrium nám trvá asi do desáté dopolední. Jenže co dál. Počasí nevypadá, že by se chtělo uklidnit. Pro dnešek tedy zůstáváme na Balatonu, ale co zítra. Rozhodnout musí předpověď počasí. Zasedáme tedy na recepci k počítači a vyhledáváme předpovědi počasí. Pro jistotu úkolujeme i Refi, zda by taky nemohla něco zjistit.

Na internetu trávíme půl hodiny. Projíždíme několik serverů a pomalu se nám to začíná rýsovat. Jsme přímo uprostřed bouřkového mraku, který se zde hodlá držet ještě minimálně dva dny. Dnešek má být nejhorší, pak by se to mělo postupně uklidňovat. Takže padá rychlé rozhodnutí. Dnešek zůstáváme na Balatonu a zítra se to pokusíme projet a dojet co nejvíce na jih, kde už hlásí příjemné počasí. Minimálně bez vichřic a lijáků.

Jenže co v kempu, který je skoro zavřený (přece jenom je začátek sezóny) a venku leje jako z konve. Jediná možnost je začít chlastat :o). Jdeme tedy do Tesca. Stejně potřebujeme vyměnit nějaké eura za forinty, abychom měli jak zaplatit kemp. Teda kemp, spíš internet.

Směnárna v Tescu je, což je fajn, páč nemusíme lítat nikde po městě. Měníme za nějakých 55 €. Pro jistotu jdeme nejdříve zaplatit kemp a co zbyde, to utratíme v Tescu. Venku naštěstí zrovna jen mrholí, tak jsou přechody mezi kempem a Tescem v pohodě :o).

Po vyrovnání účtů s kempem jdeme nakoupit nějaké potraviny. První pro co jdeme, je víno. Je třeba vybrat nějaké dobré. Jenže vyznejte se v maďarských vínech. Bereme to teda podle cen a podle toho, kolik máme peněz. K tomu pak ještě nějaké chipsy (tady bych rád zmínil, že chipsy jsou v Maďarsku dražší než víno) a pak ještě nějaké pečivo na snídani.

Vracíme se zpět do kempu. Je poledne a já mám hlad, Děláme něco k jídlu a pro změnu zasedáme k TV a čudíme na Eurosport. Dnes je na programu tenis a cyklistika. K tomu vínečko a je dobře. U televize trávíme celý zbytek dne. Sice sem tam schrupnem, ale myslím, že to ani jednomu z nás nevadí :o) Stejně ta cyklistika vypadá pořád stejně. Funící chlapi na kolech :o). Venku je pořád hnusně. Sice to chvílemi vypadá, že se vítr uklidňuje, ale po chvíli zas fučí jak prokoplé….

Spát jdeme docela brzo, snad už kolem deváté večerní. Jsme totiž z toho celodenního polehávání poněkud zmoženi. Aneb jak říká klasik: „I ten, kdo nic nerobí si musí spočnut“.

PONDĚLÍ 17.5.2010

Cíl: Mostar, Bosna a Hercegovina
Stav tacho: 1040 km

Vstáváme už v šest ráno. Venku se počasí od sobotního večera příliš nezměnilo. Neboli stále prší a je silný vítr :o(. To nám na náladě příliš nepřidává. Ale co už. Jsme rozhodnuti vyrazit vstříc lepším zítřkům. Takže honem snídáme, balíme a díky tomu, že již máme vyřízeny veškeré formality, odjíždíme z kempu v 8 ráno. Cesta kolem Balatonu není nikterak příjemné. Déšť by ani tak nevadil. Horší to je se silným bočním nárazovým větrem. Dost to se mnou cvičí. Když se zadaří, odhodí mne na stranu i o metr :o). Naštěstí čí dál jsme od Balatonu, tím více se počasí lepší a hlavně uklidňuje vítr.

Kolem jedenácté překračujeme chorvatské hranice. Krajina se nápadně mění. Místo rovinek se najednou objevují kopce. Což je něco pro mne. Hory mám totiž velmi rád. Ale spolu s kopci se objevují i první rozstřílené domy. Je to k neuvěření. Místy to vypadá až děsivě, hlavně v tom ponurém počasí.

Blíží se dvanáctá a já zase dostávám hlad. Zvažujeme, zda vařit a nebo si jen něco lehkého koupit a najíst se až večer. Vyhrává druhá a tedy jednodušší varianta. Hledáme tedy nějaký obchod. První ceduli na větší obchod nacházíme v městečku Pakrac. Jen nastává mírný problém. Cedule nás směřují do centra, kde však obchod nenalézáme. Zato víme, jak město vypadá a kde mají školu :o). Naštěstí si po chvíli Honza všímá další cedule, která nás už dovádí přímo k obchodu. Sundáváme přilby a jdeme nakoupit. Jen ještě nevíme co. Když přicházíme k pultu s uzeninami, dostávám nápad. Koupíme si každý kus grilovaného kuřete, k tomu bagetu a oběd jak víno :o) A jak se rozhodujeme, tak i děláme.

Nakoupeno, ale kde pojíme? Před obchodem žádné lavičky nejsou. Náhle padá můj zrak na přilehlé dětské hřiště, kde se pár laviček rýsuje. Takže sednout na motorky, přesunout se o nějakých 150 metrů dál a jde se na věc. Bohužel, z obrysů laviček byl opravdu jen obrys, spíše tedy jen torza :o(. Do toho začíná ještě mrholit, takže si kuře dáváme na stojáka pod dětskou prolízačkou. Fakt drsná romantika :o)

Hlad jsme na chvíli zažehnali, můžeme tedy za pravidelného deště dál pokračovat v cestě. Naším dnešním cílem by měl být Mostar v Bosně. Jedeme tam na doporučení Thymalla a Tarabyse, kteří toto město navštívili před dvěma lety.

Honza: na jejich doporučení jedeme prakticky celou trasu přes Chorvatsko a Bosnu

Okolo druhé hodiny odpolední dojíždíme k bosenským hranicím. Je tu trochu víc lidí než na hranicích chorvatských, ale pěkně to odsýpá a za chvíli jsme v Bosně. Průjezd městem Banja Luka je děs a hrůza. Doprava se stupňuje a jsme pořád v obci, takže rychlost taky žádná :o( Holt musíme to přetrpět. Naštěstí tento stav trvá asi jen 10 kiláčků. Pak se nám s Honzou daří kolonu předjet a můžeme si to opět hrnout svou stovkou.

Valíme po silnici č. E661 směr Mostar. Někde u vesničky Lug začíná takový menší motorkářský ráj. Zatáčky a krásné výhledy. Škoda že je mokro. Dalo by se to tu víc užít. Na druhou stranu, zas si víc všímáme okolí :o

Asi 30 kilometrů před Mostarem se dostáváme na suché cesty a začíná konečně to, na co jsme čekali. Konečně můžeme jet tak, jak bychom si představovali. Cesta ubíhá velmi rychle a o půl osmé jsme v Mostaru. Nastává klasický problém. Kde budeme spát. Máme za sebou nějakých 600 kiláčků a do stanů se nám dvakrát nechce. Zkusíme tedy najít nějaký hotel či apartmán. Zkoušíme se ptát v místní dílně a z tama nás odkazují na nějaký hotel. Ceduli na něj nacházíme, ale při bližším hledání se nám už nedaří najít vstup. Takže to vzdáváme a jedeme dál do centra hledat tam. Zkoušíme to u policajtů, těm pomáhá nějaký místní a posílá nás dál do centra. Bohužel ani tento hotel se nám nedaří najít. Poslední možností je pro nás poptat se na benzince. A toto rozhodnutí bylo konečně to pravé :o)

Na benzince nás totiž seznamují s jedním chlapíkem, říkejme mu třeba Vasil, který se začíná okamžitě starat. Bere do ruky mobil a už někam volá. No a po chvíli z něj vypadává nabídka, že nás ubytuje za 10€ na osobu a noc. To je cena pro nás příznivá a tak přijímáme. Honza přehazuje bagáž ze svého sedla na moji motorku a Vasila bere na tandem, aby nám ukázal hotel. Z hotelu se vyklube soukromý apartmám maminky od Vasila. Pokojík je malý, ale útulný. A tak zůstáváme. Honza ještě odváží Vasila zpět na benzinku, zatímco já se už pomalu vybaluju. Majitelkou apartmánů je 82-letá paní, bývalá učitelka. Umí trochu německy a jinak mluví po jejich a pořád si chce povídat :o). My ji rozumíme každé páté slovo, ale co už :o)

Jsme vybaleni, absolvujeme sprchu a začínáme řešit, co k jídlu. Dohoda zní – najíme se někde v hospůdce. Když se majitelky ptáme, kde se tu najíst, okamžitě nás bere pod svá ochranná křídla a už nás tahá do místní hospůdky na kebab. Paní je opravdu roztomilá. Pořád nám cestou vykládá o všem možném. Kde bydlela, co dělal její manžel, co její syn, kdo kde bydlí a podobně.

Přivádí nás k malé hospůdce a usazuje na zastřešené terase. Jde k obsluze a té říká, že jsme přátelé, že si dáme kebab a pivo a pak se vytrácí domů. Po chvíli k nám přichází onen číšník. Ptá se, co bychom teda rádi. My jen opakujeme slova staré paní, že bychom rádi velký kebab a to nejlepší pivo co mají :o). Po chvíli máme obojí na stole. Pivo Sarajevsko i kebab je výborný ;o)

Po večeři se jdeme projít večerním Mostarem. Musíme vypadat jak dva blázni, když co chvíli zastavujeme a fotíme kde co a na jednom místě vydržme i 5-10 minut :o). Procházku nám kazí jen začínající deštník. Takže se raději ubíráme zpět k hotelu. Kolem desáté večerní slyším poprvé halekání z mešity. Je to dost zajímavá záležitost, když nějaký muslim haleká do repráků na celé město :o)

Spát jdeme někdy po půl jedenácté

Poznámka: Po cestě po Bosně jsem viděl u silnice ležet míč… :o)

    
ÚTERÝ 18.5.2010

Cíl: Berane, Černá Hora
Stav tacho: 1400 km

V pět ráno mne budí halekání z mešity. Kura, jak by nemohli ještě spát. Naštěstí se mi daří ještě na chvíli usnout a vstáváme až o půl sedmé. Ráno se zbytečně nezdržujeme. Rychle si dáváme něco k snídani a balíme. Jenže při nahazování věcí na motorku si Honzu odchytává majitelka hotelu. Zve nás totiž oba na pravou tureckou kávu. No tohle se odmítnout opravdu nedá. Takže přijímáme. Dobalíme poslední věci a jdem.

Káva už je přichystaná. Takže usedáme na otoman. Před náma jsou připravené dva malé šálky a já se už dopředu děsím, že jak tu kávu vypiju, usnu nejdřív za týden :o) Naštěstí to zas tak silné nebylo :o) Při kafi probíhá opět konverzace. My anglicky a česky a paní bosensky :o) Ale všichni si rozumíme a to je základ. Bohužel čas nás docela tlačí, takže musíme zmizet.

Z Mostaru odjíždíme v devět ráno. Dnes nás čeká přejezd Černé Hory někam k albánským hranicím, nebo lépe až do Albánie. No máme co dělat.

Cesta z Mostaru na Trebinje je okouzlující. Jedeme přes hory a pak širokým údolím. Krajina je nádherná a my musíme co chvila stát a fotit :o) Pořád je totiž co :o) Fakt si to užíváme.

O půl dvanácté dojíždíme na hranice s Černou Horou. Krajina se mění. Pořád jsme v kopcích, ale kopce jsou takové špinavé, černé. Od toho asi název země. Nevím, Bosna se mi líbila víc. Od hranic směřujeme do města Nikšič. Zde tankujeme a já dostávám ten šílený nápad se zde najíst. Zkouším se na benzince doptat na nějakou levnou, ale dobrou restauraci. Bohužel obsluha angličtinou vládne ještě méně než já :o). Naštěstí se trochu chytá jeden místní, který nás dovádí do jedné restaurace v centru. Z venku vypadá hospůdka příjemně a stejný pocit máme i z interiéru. Pokoušíme se s obsluhou opět nějak dorozumět. Tak nějak rukama nohama se to daří. Doporučují nám vařené jehněčí. Mi to nějak nedochází, že je vařené (jsem už psal, že angličtinou taky vládnu jen částečně) a pak se divím, co mi obsluha donese. No ale co, jaký kraj, takový mrav. Takže s chutí do toho a půl je z talíře pryč. Jenže ona tam chybí ta chuť :o(. Maso je takové všelijaké, brambory nemastné, neslané a zelenina tež bez chuti. Jediné co nám chutná je chleba, který jsme si přiobjednali :o)

Uf, částečně se nám to podařilo sníst, můžeme tedy zaplatit a zmizet. Z Nikšiče to bereme přes Durmitor, což je černohorské pohoří, na Žabljak. Mapové podklady navigace poněkud nesedí s realitou. Ve městě Šavnik hledáme odbočku na město Kolašin. Tu se nám podaří najít až asi osm kilometrů za Šavnikem. Kdežto v navi ta odbočka byla přímo ve městě :o)
Šineme si to zapomenutým krajem po úzkých zatáčkovytých cestičkách. Představa že bych v protisměru potkal nějaký větší náklaďák mne poněkud děsí. Naštěstí za celou dobu nepotkáváme nic.

Z Kolašinu pokračujeme dál horskýma cestičkami přes Mateševo do Andrejevice. Cesta nás vede přes sedlo Komovi (1573 m.n.m.) kde zaznamenáváme naši nejnižší teplotu cesty – pouhé 2°C.

Připozdívá se, je kolem páté odpolední a my se pořád motáme po Černé Hoře. Je nám jasné, že příjezd do Albánie by byl zbytečný. Je mokro, místy mrholí a je hlavně kosa. Opět se tedy rozhodujeme pro ubytování se v nějakém hotelu. Ten zkoušíme najít v nejbližším větším městě a tím je Berane.

Hned na začátku města stojí po levé straně motel, ten se nám však moc nelíbí. Vypadá to na takový ten nic moc lokál postavený z unimobuněk, a proto jedeme dál do centra. Po hotelu se ptáme opět na benzince. Přeci jenom obsluha by své město znát mohla. Doporučují nám hotel S přímo v centru. Nacházíme ho relativně snadně, ale nikde u něj nevidíme nějakou garáž či zamykatelný dvůr, tak tento hotel rovnou zavrhujeme. Zkusíme to jinde. O radu tentokrát prosíme místního policistu. Ten chvíli uvažuje a za chvíli už nás doprovází do dalšího hotelu. Vypadá velmi dobře. Cenu se nám daří srazit z 30 € na 25€. Nastává však problém, kam s motorkama. Hotel opět nemá garáž ani dvůr. Má pouze takovou klec, do které zamyká basy s prázdnými láhvemi. Jenže do klece by se vešla max jedna motorka. Druhá by stála pod schodama. Toto řešení se nám nelíbí a jdeme tedy zkusit štěstí někam jinam.

Do třetice zastavujeme u onoho motelu, jež stál na začátku města. Honza jde nejdřív obhlédnout okolí, zda by bylo kam dát stroje. Nachází vzadu za objektem přístřeší pod terasou, pod které není z cesty vidět. Takže první bod ubytování by byl splněn. Teď ten zbytek. Ubytovat nás :o)

Přicházíme na recepci a hledáme někoho, kdo ovládá angličtinu. Je k nám přivedena jedna paní, co tvrdí, že tu jen projíždí a že nám pomůže překládat. Ve výsledku se z ní vyklubala nejméně spolumajitelka, páč rozhodovala o ceně ubytka ;o)

Cena, kteoru nám však za ubytování řekne se nám pramálo líbí. Jejich 40€ pro dva mi přijde přehnané. Zkoušíme nahodit našich oblíbených 25€ za oba. Majitelce se to nelíbáí a začíná argumentovat, že ve Vídni spala za 60€ a podobné. Jenže Berane není Vídeň, že :o) Postupně se dostává na 30€, pak na 30€ se snídaní. Honza už vypadá nalomeně, ale já si držím svou. Prostě 25€ a přes to nejede vlak :o)

No a jak to dopadlo? No jasně, dostáváme pokoj za 25€ :o) Prostě naše víra je silná a neoblomitelná :o) Pokoj je opět malý, ale plně vybaven, včetně hotelového minibaru :o) . Využíváme místní rychlovarné konvice a vaříme si večeři. K tomu horká sprcha a TV. Co víc si přát. Večer koukáme na nějaký americký seriál s titulky v Černohorčině :o) Docela sranda :o)

Honza: ale 25 bez snídaně je skoro to stejné, jako 30 se snídaní

Daliss: ale jelikož nesnídáš, je to zbytečné, že :o)

A zítra nás konečně čeká Albánie :o)
  

STŘEDA 19.5.2010

Cíl: Koman, Albánie
Stav tacho: 1645,5 km
  
Poznámka: Dnes se stala ukrutná věc. Zjistil jsem, že nemám červenou tužku a nemůžu tedy podtrhávat nadpisy červeně…  
     
Ráno je klasické. Vstáváme okolo sedmé ranní. Děláme snídani a balíme věci. Chceme vyjet zase co nejdříve, jelikož nás dnes čeká Albánie a tam člověk nikdy neví. Od hotelu odjíždíme 8.30. Je oblačno, ale sucho a nad horama se mraky začínají trhat. Vypadá to na pěkné počasí.

Ujedeme jen pár kilometrů a máme první průšvih dne. Staví nás totiž policajt s radarem a hlásí, že jsme jeli v 50 nějakých 99 km/h. Zajímavé však je, že jen co jsme ho zahlédli, už měl v ruce plácačku, radar jsem u něj vůbec nezaznamenal. Neřkuli, že chvíli předtím jsem koukal na tacho a jeli jsme jen 95 km/h :o). No ale co už. Chce po nás tabulkovou pokutu, což je nějakých 30€. To je docela fest a tak se s ním snažme domluvit. Honza nasazuje taktiku, že jsme v Černé Hoře poprvé, že spíme ve stanu a že nám je kosa :o). Bohužel tohle nepomáhá. Tak zkoušíme variantu úplatku. Prostě se ho napřímo ptáme, zda by to nešlo bez bločku a peníze by byly jen pro něj. Nejdřív se mu do toho nechce, ale nakonec povoluje a bere si od každého z nás 10€. Možná by mu stačilo i 10€ dohromady, ale co už. Zpátky se to vzít nedá. Ale stejně na nás zahrál slušnou habaďůru :o)

Pokračujeme dál k albánským hranicím. Cestou se ještě stavujeme u Plavského jezera. Chvíli postojíme, uděláme pár foteček a mizíme směr Gusinje, kde má být námi hledaný hraniční přechod do Albánie.

Dojíždíme do Gusinje a dáváme se do hledání přechodu. V mapách značený moc není a GPS souřadnice k němu nemáme. Takže nejdříve zkoušíme hledat na vlastní pěst a dle své intuice. Ta je ovšem špatná a přechod se nám nedaří najít. Zkoušíme tedy místní a ti nám radí, jak se k přechodu dostat. A velmi přesně :o)

V 9 ráno jsme na hranicích. Tento hraniční přechod je přesně jak z pohádky Tři veteráni. Prostě jen závora a u ní bouda. Na černohorské straně jsou dva celníci s boudou o něco větším objektem, po příchodu na albánskou stranu na nás čeká celník pouze jeden a tím pádem i s menší budovou :o) Ale má ji vybavenou pěkně. Stará kovová vojenská palanda, psací stůl a server, aby byl ve spojení se světem. V puse má žváro a to po celou dobu s pusy nevyndá, jen když se s námi loučí :o)

K hranicím vede relativně slušná asfaltka, která končí zhruba do padesáti metrů od hranic. A pak začíná to, proč jsme sem přijeli – šotolina :o). Prvním albánským městem, kam se chceme dneska dostat je Koplik. Ten je od hranic asi 60 kilometrů. Šedesát krásných kilometrů podél severní hranice Albánie, které vedou údolím řeky Cemi. Jedeme směr vesničku Vermoshi a dále směr Borje a Koplik. Teda dle mapy :o). Sem tam se objeví nějaká ta směrovka, ale ve většině případů se člověk musí orientovat dle vlastního úsudku a spoléhat se na místní.

Projíždíme opravdu nádherným kusem země. Počasí se spravilo, svítí slunce a i v horách je příjemných 16°C. Máme za sebou prvních pár kilometrů a máme tu první zpestření dne. Cesta je totiž přehrazena hlínou, kterou pomocí buldozeru dělníci rozhrnují. Jenže díky buldozeru není moc místa na projetí. Holt s kuframa jsme poněkud širocí. První to tedy zkouší Honza. Buldozer se snaží uhnout jak jen to jde, ale i tak ho Honza nabírá kufrem. Takže má na nich první podpis – od buldozeru :o). Já jedu hned po něm, jenže jsem ještě o něco širší, tak se snažím dělníky přesvědčit, ať s buldozerem ještě víc uhnou. Sice nemají kam, ale aspoň pohnou radlicí, takže projedu bez ztráty kytičky :o).

Dojíždíme k odbočce, kde nám směrovka hlásí vesničku Borje. Dle mapy přes ní máme jet, takže hurá na Borje. Cesta se začíná přiostřovat. Jsou zde větší šutry, více vraceček a cesta pomalu stoupá do kopců. Tiger jede co může, pořád jedna, dvě, spojka, brzda a furt dokola. Větrák jede na plné obrátky :o) Pro jistotu děláme přestávky, které potřebuju i já :o) Holt jsme po zimě nějaký líný se hýbat :o)

Dojíždíme do nějaké menší osady, asi Borje a potkáváme místního. Pro jistotu se ho ptám, zda jedeme dobře na Koplik a Shkoder. Bohužel nám sděluje, že jsme najeli na špatnou odbočku. Prý se musíme vrátit dolů do údolí asi sedm kilometrů a tam odbočit doleva, podél řeky. S nadšením se tedy obracím a jedu dolů. To co jsem si pracně vydřel nahoru teď abych sjížděl…

Albánec to měl fakt v oku, dolů k odbočce to bylo nějakých 6,8 km. Dokonce kolem nás projíždí i tréňák, tak ho pro jistotu zastavujeme a ptáme se, zda danou cestou dojedeme do Kopliku. To je nám potvrzeno, takže vesele pokračujeme dál. Cesta stále vede krásným udolím. Cesta je se jemně vlní podél úbočí hor. Jede se opravdu krásně. Takové pokud to bude všude, nebude co řešit :o) Pojednou se cesta začíná zvedat a odklánět od koryta řeky. Poněkud jsem znejistěl, ale na druhou stranu, žádnou odbočku jsme neminuli, tak nejspíše jedeme dobře. Po nějaké chvíli potkáváme v protisměru i nějaká auta, takže jedeme určitě dobře.

Vystoupáme až do sedla a dáváme pauzu. Je zde opravdu nádherně. Všude skály, modré nebe, sem tam mrak a nikde nikdo. Božský klid. Když už sedím vedle motorky, dávám i malou sváču na doplnění energie.

Po pauze opět sedáme do sedel a vyrážíme dál. Po chvíli zjišťujeme, že opouštíme hory a pomalu se dostáváme k městu. Vjíždíme do osady Hot a odtud již po asfaltu sjíždíme do Kopliku. Město se mi moc nelíbí. Začíná docela houstnou doprava a musím říct, že Albánci se s tím nijak nemažou. Docela mne dostává jeden maník s dodávkou, který se kolem mne mihne jen asi o deset centimerů a to v rychlosti přes 50 km/h, ani neubral, fakt mazec.

V Kopliku mám i první možnost se seznámit s všudypřítomnými odpadky, jimiž je Albánie proslulá. Nejvíc mne dostává jeden číšník, který vynáší odpadky z restaurace, přejde cestu a odpadky vyhodí do příkopu. Je to opravdu šílené. Nedovedu si představit, že by tohle fungovalo i u nás.

Z Kopliku to bereme po hlavní cestě do Shkoderu, kde chceme vyměnit naše eura za albánské Leky. A taky bychom rádi někde pojedli. Je už po jedné a můj břuch se ozývá :o).

Shkoder nás vítá ještě šílenější dopravou – styl chaos. Pokusím se trochu vysvětlit pravidla, teda tak jak jsem je pochytil. Chodci jsou všude, ale naštěstí neskáčou přímo pod kola. Cyklista jezdí úplně všude, takže vpravo, vlevo a na kruháči nejčastěji uprostřed a nejlépe v protisměru. Pak následuji skůtry, ty se naštěstí drží vlevo, ale zase neuznávají blinkry a zpětná zrcátka, takže člověk musí být ve střehu. Následují auta, ty jezdí taky vesměs ve svém směru, ale blinkry jim taky moc neříkají a značka přednost v jízdě asi taky ne.  Nebo jen některým. No a základem je troubit. Místy jsem už nevěděl, zda nás jen zdraví, či zavazíme. Fakt nevím. Ale kdo netroubí, je každopádně turista. Možná se tak jen rozlišují, aby věděli, kdo proti nim jede :o) Ale po chvíli se na to dá zvyknout. Jen to chce pevné nervy ;o)

Po chvíli trávené v městkém mumraji si zvykáme na styl dopravy a dokonce se nám daří i najít první banku. Nějak to neřešíme a rovnou k ní jedeme, abychom směnili peníze. Zda byl kurz výhodný a nebo ne nějak neřešíme. Prostě bereme za 1€ 134 Leků. No a při ceně benzínu 140 Lek za litr mi to přijde docela v pohodě.

Je již odpoledne a my jsme pořád nejedli. Padá tedy návrh najít nějakou restauraci. Jelikož si chceme prohlédnout místní hrad Rozafu, jedeme směrem k němu a cestou koukáme po nějakém tom jídle. Ve výsledku končíme v místní pizzerii, kde již parkuje německých hárleyářů. A když tam sedí němci, tak by to mohla být určitá záruka dobrého jídla :o)

Stavíme motorky a jdeme si sednout pod přístřešek. Během mžiku je u nás číšník. Bohužel umí jen albánsky, případně  italsky. A my zas jen česky či anglicky. Ale co, kde je chuť se domluvit, tam to jde :o). Jelikož jsme po zkušenostech z Černé Hory nechtěli příliš riskovat, vybíráme si pizzu proscuto, na které by snad nemělo jít nic zkazit. A cena 400 Leků je taky víc než příznivá.

Pizza byla dobrá a během čekání na ní a spořádaní jsme si dohodli další plán. Původně jsme chtěli jet přes národní park Thethy, jenže to je nějakých 100 kiláčků a ty už dneska nestihneme a spát někde v horách, do toho se nám taky moc nechce, jelikož počasí je nevyzpytatelné. Volíme tedy alternativní řešení, Thethy projedeme při zpáteční cestě a dnes pojedeme rovnou k přehradě Komani, kde nás čeká trajekt do Fierze.

Přímo z restauračky míříme nejdříve k zřícenině hradu Rozafa. Vede k ní relativně slušně značená cesta. Z pod brány hradu je úžasný výhled na město Shkoder  a samotné Shkoderské jezero. Místní omladiny se ptáme na nějaký větší supermarket. Chceme nakoupit nějaké pečivo a hodilo by se i vědět, jak se pohybují ceny, aby nás na vesnici nikdo zbytečně nenatáhl. Jenže omladina anglicky moc neumí a podle všeho stejně ve městě nic většího není. Takže nám nezbývá nic jiného, než si něco najít sami cestou do Komani.

Vymotat se ze Shkoderu na Komani je vcelku slušný oříšek. Sice máme navigace s nějakými podklady, ale ty poněkud nesedí a tak je to oříšek. Jediné co celkem funguje je komunikace s místníma. Ti nám vcelku jasně vysvětlují, kde máme zahnout.

Ještě v centru řešíme nákupy potravin. U jednoho kruháče si totiž všímám malého obchůdku. Když k němu zajíždíme, stojím přímo na krajnici kruháče, což se mi nelíbí. Testuju tedy albánskou dopravu, kdy se přímo na kruháči otáčím do protisměru a nějakých 10 metrů se vracím protisměrem zpět. A kupodivu to funguje, proletí kolem mne Mercedes asi šedesátkou, pak jeden cyklista, ale jinak žádný problém, žádné udivené pohledy, žádné troubení :o). V Obchodě kupuju balené vody, abychom měli co pít a k tomu místní chleba (musím uznat, že je vážně výbornej a dlouho vydrží). Pak ještě natankovat a hurá směr Komani.

Cesta z města byla otřesná, ale povedlo se a dokonce jsme se dostali k jedné křižovatce, kde byla směrová tabule směřující na Komani. Cesta vede podél břehů přehrady Vau i Dejes. Krásně se točí, skoro nikde není delší rovný rovný úsek. Fakt paráda. Do toho se slunce pomaličku blíží k obzoru, prostě romantika jak hrom. A já jsem tady s Honzou.. :o))).

V Komani potkáváme v protisměru dvě BMW. Zastavujeme a chvíli kecáme. Jsou to dva němci (pracovní název Fridrich a Fridrich) I oni chcou zítra trajektem do Fierze. Teď se jedou ubytovat do místního hotelu. My chceme dnes poprvé spát ve stanu, ale nejdříve chceme zjistit, kde se budeme zítra naloďovat na trajek. Jedeme tedy k přehradní hrázy. Jenže u ní nic není. Pouze tunel do hory, nejspíše nějaká montážní štola a pak výjezd na korunu hráze. Tunel sice zkoušíme, ale nějak se nám nezdá a tak se vracíme. U vjezdu na korunu hráze je strážní budka spolu se strážným, tak se ho ptáme, jak se dostat k trajektu. A on nás s ledovým klidem posílá do tunelu. No nic, musíme mu věřit :o). Sedáme tedy zpátky do sedel a míříme do tunelu, který nás po nějakých 500 metrech vyplivuje u malinkého přístavu. Takovej malej plácek o rozměru třicet krát třicet metrů, kde mám pomalu problém se otočit s tigrem :o). Kura, však co jsem viděl fotky, tak na tom trajektu jezdí i náklaďáky. Jak se to sem všechno vleze vážně netuším …

Vracíme se tunelem zpět pod hráz a zvažujeme co dál. Zda si jet najít nějaké příhodné místo na stanování a nebo se chovat jako Turatešáci (copyright by Sqwer) a jet za fridrichem a fridrichem do hotelu. Nakonec vyhrává druhá možnost. Nemáme totiž odzkoušeno, za jak dlouho se sbalíme (já už stan nestavěl skoro rok, neřkuli, že od loňska stan nový a ten moc naučený nemám :o)) A taky se zas tak nějak divně honí mraky…

Přijíždíme k hotelu a u brány nás vítají naši noví přátele z Německa. Chvíli s nimi kecáme (teda hlavně Honza) a ještě zvažujeme všechny možnosti. Ale když jsme zjistili cenu 10€ na osobu a noc, tak dál neřešíme a jdeme vybalit :o) Holt drsní edvenšr jezdci z nás nikdy nebudou :o))

Po vybalení následuje příjemná teplá sprcha, posléze si na vařiči vaříme mnou „oblíbené“ nudle z pytlíku :o). Jsme po dnešku docela utahaní tak jdeme i relativně brzo spát, někdy kolem desáté večerní.


Pokračování - 2.díl